It Is Strange Feeling, Starting From A Scratch, On A Blank Page, New Chapter. Exciting And Stressful

It is strange feeling, starting from a scratch, on a blank page, new chapter. exciting and stressful at the same time. not sure, if the path i chose is the right one, but only time will show me that.

i decided to start new blog, where i can be 100 % honest and open about things i wouldn't dare to talk about on my old blog. i really need place to vent, diary in a language, that might understand people with similar experiences.

and not just a diary. i'd like to share my old stories, things i lived through, as a form of therapy, caharsis, whatever you want to call it. there is so many things i need to talk about, that have been swelling under my skin and in my brain fibers for over decade.

really important disclaimer: as i am about to be very honest, i might share stuff that could be potentially triggering for some. (especially sh, ed, bullying, family issues, etc.) my aim is not trigger anyone, but possibly find people that went through similar stuff and need someone to talk, to understand.

so, be my guest and maybe you will find comfort and familiarity in those words i am about to share.

Svoji identitu chráním jako tajemství před všemi ostatními. Dirty little secret. Neprošla jsem tím, čím prošli ti v tom průvodu, nejsem autenticky mnou. Cítím se jako podvrh, jako fejk, jako...shit.  

Bylo léto po maturitě. Už asi měsíc a půl jsem byla zavřená doma a už mi z toho hrabalo. Bylo to v červenci. Cítila jsem ten tlak od doby, co jsem poznala E. ten stejnej pocit, jako že něco hraju, jako že něco předstírám. Denně jsme si psaly, ráno hned po probuzení zpráva na twitteru, přání pěknýho dne, co se nám stalo během dne, sdílení písniček, který jsme právě poslouchaly a knihy, který četly. A uprostřed mýho hrudníku díra jako vyleptaná žíravinou, že je člověk, kterýho miluju, dvě stovky kiláků daleko. Nebo jako provázek přivázanej k vnitřnostem a s každým pohybem cuknutí zpátky do reality, že tu není, že tu nejsem s ní.  

Už tu není. Vymazala jsem ji z paměti jako příliš bolestivou vzpomínku. Moje vlastní fantazie a sráčství mě přiměly k tomu, že jsem asi půl roku trpěla pro někoho, kdo ani nebyl single a ani nebyl queer. Kdybych to řekla rovnou, mohla jsem si ušetřit celou odysseu od pobláznění a denního snění po postupné hořknutí a hnití, až ten provázek odpadl a zůstal jen pocit svrbění v hrudním koši a zrychlení tepu, když na sockách zahlídnu něco od ní. Dlouho jsem byla v bloku, možná to bylo lepší tehdy. Pokaždý je to jako rána elektrickým proudem. Vlastně ani ne tak kvůli ní jako kvůli tomu, co cítím, kvůli té celé kapitole a kvůli tomu, že nejsem out.  

Bylo to hrozný, třásly se mi ruce, když jsem do zprávy vyťukávala, že chci, aby to věděla. Pak jsem čekala v hrozný úzkosti na to, co mi odpoví. Jestli vůbec odpoví, protože internalizovaná homofobie byla tehdy (jen tehdy?) mojí součástí. Pila jsem kradený víno ze spíže rodičů, protože jsem za ten měsíc nevylezla na slunce a nedokázala dojet do sámošky (navíc by se na malý vesnici mamka asi dohmátla, že jsem si koupila chlast, byť jsem to nikdy nezkusila, myslím. The feeling of being constantly watched, judged.) pila jsem to hnusný víno a zatímco jsem čekala, koukala jsem na sebe do zrcadla, smiřovala se s tím, že odteď budu někým jiným. Je to moc definitivní, už se nedá vrátit do stavu předtím. Brečela jsem. Brečela jsem, když jsem to ten stejnej den řekla ségře. Pamatuju si to hrozně živě. Kdyby to pro mě nebylo důležitý nebo kdyby to nebylo reálný, asi bych si to nepamatovala tak živě. Ne? 

Poslední čtyři roky si hraju na hetero člověka. Jsem v hetero vztahu, takže mám pocit, že moje queerness dřímá někde uvnitř, hybernuje, najednou není mojí součástí, najednou jsem straight, “normální”. Jenže to není pravda, protože čas o d času někoho potkám na ulici nebo v práci a zas se to probudí.  

Na fesťáku jsem potkala kamarádku ze základky. Hulily jsme a pak mi řekla, že se o mě šířilo, že jsem lesba. Základka byla shithole i tak, ale tohle zjištění moji zkušenost korunovalo na the trauma origin no.1. z několika důvodů. V tu dobu jsem si sama nebyla jistá, jak to mám a vlastně se mi docela líbila jedna spolužačka. Trávila jsem s ní hodně času, chodila s ní vyzvedávat jejího bráchu do školky, poslouchala její pindy o klucích, byla tou dokonalou vrbou jako obvykle. A reálně jsem s ní chtěla bejt, protože jsem k ní něco cítila. Nenapadlo mě, že to je vidět ven, že to vzbuzuje podezření, když dokonce mně samotný trvalo měsíce si to přiznat.  

Zpětně si myslím, že to vypustila ona.  

Nikdy bych si nedovolila překročit hranice, říct jí to nebo se jí dokonce dotknout. Ani nevím, jestli jsme se někdy objímaly. Myslím, že si jednou opřela hlavu o moje rameno a možná slyšela, jak mi začalo bušit srdce, možná mě proto o to víc od té doby mučila těma kecama o klucích, co jí vypisujou na fejsu. Možná si dala dvě a dvě dohromady.  

Možná to byl podobnej moment jako s K., kdy jsme úplně vykalený seděly v nějakým baru a já jsem ji začala líbat, před tou spoustou cizích lidí. To už jsem hrála svou roli a to, co jsem udělala mě překvapilo asi stejně jako K. první holka, kterou jsem kdy políbila. Fireworks and shit. Pak jsem víceméně utekla a až před měsícem se jí konečně omluvila.  

Hraju. Pořád hraju. Hraju svou stabilitu, mlčím o depresích. Mlčím o tom, že jsem ve skutečnosti bi. Čekání na vhodný okamžik, zatím jenom pět let. Lol.  

17. listopadu jsem se stavila domů...? vždycky se nějak zastavím, když mám použít slovo doma, je tak vyprázdněný a nějak divně studí. podobný, jako když jsem asi před měsícem seděla v noci na studený lavičce a tekly mi slzy a sopel z nosu, protože mě zas dostihlo, jak zapomenutelná jsem a mráz kolem ani z poloviny nestudil tak jako chlad uvnitř mých vlastních útrob. husí kůže a reálnej pocit, jako by mi po zádech jezdila ruka Smrti. záchvěv suicidality, touha se prostě vypnout, aby to přestalo bolet. 

Hodně teď používám slovo “komunita”. Říkám, že si potřebuju najít svou komunitu. Tight-knitted group of my own. Potřeba patřit někam, konečně. Před 4 rokama to bylo poprvý, co jsem měla pocit, že jsem našla svoje lidi. V klubu, kterej kvůli dementům, co nevidí přes svoje vlastní předsudky, už zanikl. Diy scéna potetovaných lidí s ve vythriftěných hadrech a s piercingy na obličeji. Bytosti, co se hýbou do rytmu hc kapel na veganských beneficích. Mám z lidí strach, měla jsem strach i z těchhle lidí, moje minulý vanilkový já s jedinou modifikací - obarvenými vlasy. Byly to nápisy na záchodech, který mě přesvědčily, že sem patřím. Nálepky na kachlících za práva zvířat a letáčky s veganskými akcemi. Lgbtq vlaječka, cedule, na který tenkrát bylo něco ve smyslu: no homophobia, no racism, no sexism. Nikdy, nikdy jsem nezažila, že by mě tam někdo obtěžoval, naopak mi tam bylo líp než kdekoli jinde. Je to paradox, nitro jako horká čokoláda za drsnou slupkou. Pach umělýho kouře, plísně a trávy. Po nějaké době jsem si začala zapamatovávat tváře lidí, vystalkovala jsem na scokách jména. Protože chci někam patřit. Potřebuju najít svý lidi.  

Alienated. Další slovo. V češtině odcizený, ale to není ono. Necítím se jako cizinec, ale jako mimozemšťan. Nikdy jsem nezapadala to těch úzkejch školních kolektivů, mohla jsem nějakou dobu předstírat, ale po nějaký době jsem zas začala vyčnínvat, trčet. Deformovaná mysl nezapadá do soukolí.  

Nedávno jsem přemýšlela nad oblečením a hudbou, věcma, který frčely v době mýho dospívání na vesnici vprostřed zapomenutýho kraje. Mikiny, kšiltovky, hadry derivovaný z hip hopu, co přivlastnily tyhle taky předem zapomenutý děcka. Holky s příliš drsnými způsoby, aby se trochu vyrovnaly těm starším klukům, těm příliš křupanským idolům, příliš maskulinním, hrubým a budoucím vařičům pika. Or whatever. Myslela jsem na soundtrack z Projektu X , Black eyed peas, Scary movie a Shakiru nebo Davida Guettu, všechny ty popkulturní sračky, který mi řipomnají depresivní základku, který tvořily kulisu šikaně a bitkám na autobusový zastávce a prvním cigaretám. Dokud jsem si nenašla něco svýho, dokud jsem neuviděla, jak moc z toho trčím. Taky značkový hadry a snaha stylizovat se do úplných vyvrhelů. Později to bylo ještě trapnější geekovství ve stylu the big bang theory a LMFAO. 

 A pak jsem tady byla já. S vlasy, který jsem si sama barvila černým Palette tajně asi o půlnoci v zamčený koupelně. S černou tužkou na oči, která se naprosto nehodí k mýmu podivnýmu tvaru očí, s černým lakem na nehty a s jakýmikoli hadry černý barvy. A později černý náramky na rukách, který “nenápadně” kryly jizvy, protoře co bych to jinak byla za emo, že (haha. Not realy.).  

chtěla jsem bejt Gerard, chtěla jsem hrozně něam patřit. Jenže tenhle rychlík už ujel, MCR měli svou největší slávu jaksi za sebou, měla jsem asi sedm let zpoždění, podobně, jako jsem měla x let zpoždění v případě punku, grunge, rock’n’rollu a metalu, nebyla jsem u toho, když se psaly hudební dějiny. Byla jsem teenager zrovna v nějakým hluchým období, kdy nic reálně charismatickýho k mání nebylo. Nebo mi to aspoň tak přijde. Popík, Guetta, lady gaga mi v tý době taky mic ještě neříkala. Kdyby billie eilish přišla v tý době, působila by jako zjevení a já bych z ní skoro určitě byla naprosto hotová.  

Ale našla jsem si to svoje, nakonec. Předtím to byli HIM a jejich prokletej básník Vile Valo. Romantizace smrti, láska jako synonymum sebevraždy. A naopak. Proč mě máma nedokopala na psychiatrii dřív mi je fakt záhadou. Někdy v tý době jsem objevila tumblr. Heuréka! 

Tehdy mi přišlo, jako by to byla platforma přesně pro mě. Absence českých blogerů, takže jsem se nemusela ani bát, že by mě někdo nějak poznal (?). Už dřív jsem byla depresivní, takže mi všechny ty černobílý gify pořezaných rukou s cigaretama a podobný srandy přišly jako pohlazení po duši. Po tom, co jsem se dostala přes pocit, že se dívám na něco, na co bych se dívat neměla. Je to asi divný, ale v době a sociální bublině, kde jsem se tehdy nacházela, bylo duševní (ne(zdraví a všechno s tím související tabu. Principy “kluci nebrečí” se tak nějak aplikovaly i na holky, všichni museli zapadat do normy, protože se kolektiv řídil mottem “žer nebo buď sežrán”. Kolektivní traumatizace, duševní mrzačení. Kvůli ničemu.  

Tak jsem objevila tumblr a přišlo mi, že sem chodí všechny ty usoužený duše ze všech koutů světa, protože smutek je univerzální jazyk. Bylo to srozumitelný, srozumitelnější než můj přítomnej všednodenní svět na základce (a pak střední) a linulo se to skrz prostor i čas. Citáty dávno mrtvých spisovatelů a spisovatelek, rockových ikon, umělců a umělkyň. Naše kolektvní utrpení, který jsem denně tajně do ranních hodin prolézala jako speolog. Koncentrovaná hořkosladká bolest prosakující skrz tmavě modrý background.  

Holky v martenskách nebo converskách, flanelový košile, černý silonky, tmavá rtěnka a choker na krku. Neo grunge byl v tý době moje aspirace, moje evangelium., něco “mýho”. Něco tak povrchního a obyčejnýho, jako je olbečení a...stejně jsem se bála odlišovat, vyčnívat, byť jen trochu. Tohle bylo už na střední, ale myslím, že se mi základka zaryla hluboko pod kůži a přichytila se tam háčky. Kromě grunge, arctic monkeys a lany del rey mě tumblr přivedl do mnohem temnějších vod...ne, nepřivedl. Já jsem už totiž byla na té dráze a střetnutí bylo nevyhnutelný...