Asphodelandbelladonna - Untitled - Tumblr Blog

I'm proud of you for making it this far.

I hate it when people are like “get out of your comfort zone” literally every single thing I do in my life feels like me getting out of my comfort zone

I wish I wrote the way I thought Obsessively Incessantly With maddening hunger I’d write to the point of suffocation I’d write myself into nervous breakdowns Manuscripts spiralling out like tentacles into abysmal nothing And I’d write about you A lot more Than I should

- I Wish I Wrote the Way I Thought, Benedict Smith

Hozier, Jackie and Wilson / Sarah Kane, 4.48 Psychosis / Madeline Miller, Circe

Van Gogh details

Těch nekonečných pár dní Štědrým dnem a Silvestrem mi přináší nostalgii. Mám na prstech třpytky, přinesla jsem si paměťovku s písničkama, co jsem poslouchala v roce 2015. Dokonce jsem našla pár fotek z tý doby. Zírám na svoje krátký vlasy a vyhublý torzo z tý doby. Byla jsem tehdy hrozně nešťastná, vím, že jsem byla. Ale ne kvůli rodící se ppp. Do uší mi řve Manson agresivní verše, přináší vlny vzteku mýho křehkýho já, který bylo nasraný na celej svět. Myslela jsem, že budu touhle dobou už jiná. Ale jsem pořád uvnitř to křehký zvířátko, nasraný na celej svět.  

Vracím se v čase a přináší mi to pocit klidu. Kontroly. Jak zvrácený je, že se cítím v bezpečí v útrobách Tumblru, se starými indie fláky, gay pornem a černobílými gify ne zrovna zdravých lidí...? Je to zvrácený? Vracím se k něčemu, co je mi známý, nemám jinej coping mechanism. Možná je to proto, že byl tehdy můj život na hovno, ale pořád relativně jednoduchej.  

There is a taste for blood  And it's something deep inside 

Propad králičí norou byl jednoduchej. Příliš citlivý děcko, asi příliš ambiciózní, který touží po uznání lidí, kteří v životě uznání od svých rodičů nedostali. Ta chytrá, která úplně nezapadá, protože má mozek nějak jinak nadrátovanej. Možná je v tom něco, co teprve odhalím, možná nějaká porucha, která ještě nebyla přidaná do mý tlustý složky diagnóz. Toxický prostředí několikageneračního baráku, neharmonický soužití babičky a mámy, časná potřeba mámu chránit před nebezpečným světem. Příliš brzký chápání toho, jak věci jsou. Každá neděle prorostlá na sebe řvoucími prarodiči, takovej nějakej pocit odcizení od toho všeho...šikana, problém s přijetím sebe sama, včetně svý sexuality, the usual bunch of shit. Koktejl příči, recept na katastrofu v podobě depresí od čtrnácti. Vymáchání se v tom Temnu, marinování a smažení se za živa jako zdechlina ležící na zemi. Toužení, aby se někdo zeptal, co mi doprdele je. Asi kvůli všemu, co se dělo předtím, jsem měla takovej blok se s tím svěřit. Nedůvěra, panika. A pak se stejně nic nezměnilo, jen jsem se proměnila v problém na dvou nohách, kterej mamka vozila do vedlejšího města na terapie. Mamka se starala, bylo by nefér se tvářit, že ne. Je na hovno nemít slova, kterýma by se to dalo vysvětlit.  

Zavrtávání se do knih, ztotožňování se se spisovateli, co se nakonec zabili nebo aspoň skončili na nějakej ten čásek ve cvokárně. Už odmala jsem tušila, že skončím jako oni, jen nebudu slavná, budu úplně nahraditelná, nedůležitá součástka. A pak jsem objevila zázračnej svět blogů, twitteru a nakonec tumblru s děckama, co jsou taky tak nějak rozbitý.  

Je to deset let a nic se pro mě nezměnilo. Navenek jo, navenek jsem dospělá. Navenek mám vysokou, chodím do práce, tak nějak funguju, vykonávám opakující se úkony, důležitý pro tu performanci dospělosti. Ale pak přijde těch pár dní, kdy se zavinu do kokonu smutku jako do peřinky. S nostalgií myslím na pořezaný paže a hladovění, topení se při zvuku hudby Mansona, kdy ještě sám jen hrál a měl masku pevně na obličeji. Myslím na hlad v žaludku i duši, na patologickou touhu se tam vrátit, vrátit se do patnácti, protože tehdy bylo společensky přijatelný tyhle pocity cítit, byl to příznak doby.  

Jsem dospělá, mid-twenties. Kdybych se s tímhle svěřila, asi bych musela projít uličkou hanby z vět, že to bych už měla mít vyřešený, že už mi snad není patnáct, že už bych měla mít rozum. Kulisy tvoří všechny ty mladý rodinky s děckama a hypotékou na krku. Z pohodlí svý střední třídy se můžu zahrabat do temnoty a snažit se tak vyrovnat se světem, co je prostě zkurvenej. Válka pár set kilometrů daleko, kliamtická krize pár let od nás. Nejistota, co bude za měsíc. Tlak na reprodukci, kterej je s každým dalším rokem větší, očekávání, že se usadím v hetero vztahu a nebudu chtít nikdy nic jinýho, než to hnízdečko s chlapem a fakanem. Mateřství s tou tunou očekávání a selhání, s rizikem předání deprese, úzkostí, ppp a suicidálních tendencí něčemu, co porodím a po zbytek života se budu bát, jestli se tomu něco nestane. S vidinou, že bude během vývoje procházet tímtéž peklem jak já a nebudu mu moct pomoct. Fašisti a nácci se sápou po moci, kam se podívám. Na hrozbu jaderný války jsme si tak nějak zvykli, je to denní realita. Osobní je politický. Očekává se ode mě, že si nasadím klapky na oči a poslušně budu od devíti do pěti hákovat, dokud mě konečně někdo nenapustí a já si odbudu svou povinnost jako “žena”. A pak znovu, dokud to nebude společensky dost. Mateřství, zatímco si muž bude dál udržovat svý koníčky, protože ho přece nebudu omezovat. Za předpokladu, že se všechno neposere, že nepřijde ekonockický inferno nebo válka. Válka, doprdele. A pak stejně klimatickej rozvrat, pravděpodobně i společenskej. Radikalizace.  

Jo. Snažím se dělat osvětu ve svý bublině. Sdílet svou “veganskou zelenou propagandu”. A pak jsou chvíle jako tahle, kdy prostě chci zalézt do toho koutku svý duše, co tam je přinejmenším deset let, potopit se do smutku. Přemýšlet o smrti, sebedestrukci. Nebo naopak totálním hedonismu, protože stejně umřeme. Mám pak chuť vyhodit antidepresiva, mít sex s cizinci a sehnat si drogy. Bude konec světa, radujme se, veselme se. Takhle jsem si svou budoucnost nepředstavovala, ale kdo jo. Kdo sakra jo.  

Je to vlastně tak nějak tragikomický. myslela jsem, že svět bude takovej, že nebudu mít důvody se potápět do smutku, ale přijde mi, že je to každým dnem horší.  

Sedí ve tmě a přeje si mít u sebe krabičku cigaret. Nemít strach kvůli kouři zažraným do spárů záclon, prostě bejt v tý svý iluzorní patologický vizi, kde sedí a kouří a praktický věci (jako smradlavý záclony) jsou jí ukradený. Z repráků zní Deftones, hudba plná smutku a sexu. Už dávno ví, jak podivuhodně dobře jdou tyhle věci k sobě. Vyšukat poslední zbytky melancholie nebo šukat tak dlouho, dokud se nedostaví aspoň nějaký pocity, ven z tý prázdnoty.  

Deftones se rozpouští v uších. Libozvučnost, drnost kytar. Neví, jak se cítí, zapomíná na prášky, usíná uprostřed filmů na gauči. Tělo zpracovává ztrátu, tělo se těžce dostává z Limba. Deftones hrajou ukolíbavku démonům v koutech.  

Přes rok chodí po bytě a kontroluje kohouty radiátorů, cvaká vypínači. Snaha vyhnout se průseru, navigovat sebe sama skrz tuhle zkurvenou pakárnu s názvem “dospělost”. Znamená to reproduktivní, cyklicky se opakující práci. Bytí tichou oporou a zároveň příliš neobtěžovat s vlastníma sračkama, protože je už velká holka. Znamená to ustupování ze svých priorit na úkor práce, ukrajování z toho mála volnýho času, co zbývá na psaní a malování. Znamená to předvídatelnost, lapení do klece ve formě zlatýho kruhu a směřování vstříc uřvaným harantům, klaustrofobii bytu, pravděpodobně poporodní depresi.  

I don’t care where, just drive 

Far away 

S každým dalším rokem se ta smyčka kolem krku stahuje, úniková cesta se zužuje. Je to přesně tohle, čeho se posledních deset let bála. Dospělost a placení hypotéky, antikoncepce, prdelí vysezenej důlek na gauči. Nemožnost sebrat se a zmizet někam daleko... 

17. listopadu jsem se stavila domů...? vždycky se nějak zastavím, když mám použít slovo doma, je tak vyprázdněný a nějak divně studí. podobný, jako když jsem asi před měsícem seděla v noci na studený lavičce a tekly mi slzy a sopel z nosu, protože mě zas dostihlo, jak zapomenutelná jsem a mráz kolem ani z poloviny nestudil tak jako chlad uvnitř mých vlastních útrob. husí kůže a reálnej pocit, jako by mi po zádech jezdila ruka Smrti. záchvěv suicidality, touha se prostě vypnout, aby to přestalo bolet. 

Hodně teď používám slovo “komunita”. Říkám, že si potřebuju najít svou komunitu. Tight-knitted group of my own. Potřeba patřit někam, konečně. Před 4 rokama to bylo poprvý, co jsem měla pocit, že jsem našla svoje lidi. V klubu, kterej kvůli dementům, co nevidí přes svoje vlastní předsudky, už zanikl. Diy scéna potetovaných lidí s ve vythriftěných hadrech a s piercingy na obličeji. Bytosti, co se hýbou do rytmu hc kapel na veganských beneficích. Mám z lidí strach, měla jsem strach i z těchhle lidí, moje minulý vanilkový já s jedinou modifikací - obarvenými vlasy. Byly to nápisy na záchodech, který mě přesvědčily, že sem patřím. Nálepky na kachlících za práva zvířat a letáčky s veganskými akcemi. Lgbtq vlaječka, cedule, na který tenkrát bylo něco ve smyslu: no homophobia, no racism, no sexism. Nikdy, nikdy jsem nezažila, že by mě tam někdo obtěžoval, naopak mi tam bylo líp než kdekoli jinde. Je to paradox, nitro jako horká čokoláda za drsnou slupkou. Pach umělýho kouře, plísně a trávy. Po nějaké době jsem si začala zapamatovávat tváře lidí, vystalkovala jsem na scokách jména. Protože chci někam patřit. Potřebuju najít svý lidi.  

Alienated. Další slovo. V češtině odcizený, ale to není ono. Necítím se jako cizinec, ale jako mimozemšťan. Nikdy jsem nezapadala to těch úzkejch školních kolektivů, mohla jsem nějakou dobu předstírat, ale po nějaký době jsem zas začala vyčnínvat, trčet. Deformovaná mysl nezapadá do soukolí.  

Nedávno jsem přemýšlela nad oblečením a hudbou, věcma, který frčely v době mýho dospívání na vesnici vprostřed zapomenutýho kraje. Mikiny, kšiltovky, hadry derivovaný z hip hopu, co přivlastnily tyhle taky předem zapomenutý děcka. Holky s příliš drsnými způsoby, aby se trochu vyrovnaly těm starším klukům, těm příliš křupanským idolům, příliš maskulinním, hrubým a budoucím vařičům pika. Or whatever. Myslela jsem na soundtrack z Projektu X , Black eyed peas, Scary movie a Shakiru nebo Davida Guettu, všechny ty popkulturní sračky, který mi řipomnají depresivní základku, který tvořily kulisu šikaně a bitkám na autobusový zastávce a prvním cigaretám. Dokud jsem si nenašla něco svýho, dokud jsem neuviděla, jak moc z toho trčím. Taky značkový hadry a snaha stylizovat se do úplných vyvrhelů. Později to bylo ještě trapnější geekovství ve stylu the big bang theory a LMFAO. 

 A pak jsem tady byla já. S vlasy, který jsem si sama barvila černým Palette tajně asi o půlnoci v zamčený koupelně. S černou tužkou na oči, která se naprosto nehodí k mýmu podivnýmu tvaru očí, s černým lakem na nehty a s jakýmikoli hadry černý barvy. A později černý náramky na rukách, který “nenápadně” kryly jizvy, protoře co bych to jinak byla za emo, že (haha. Not realy.).  

chtěla jsem bejt Gerard, chtěla jsem hrozně něam patřit. Jenže tenhle rychlík už ujel, MCR měli svou největší slávu jaksi za sebou, měla jsem asi sedm let zpoždění, podobně, jako jsem měla x let zpoždění v případě punku, grunge, rock’n’rollu a metalu, nebyla jsem u toho, když se psaly hudební dějiny. Byla jsem teenager zrovna v nějakým hluchým období, kdy nic reálně charismatickýho k mání nebylo. Nebo mi to aspoň tak přijde. Popík, Guetta, lady gaga mi v tý době taky mic ještě neříkala. Kdyby billie eilish přišla v tý době, působila by jako zjevení a já bych z ní skoro určitě byla naprosto hotová.  

Ale našla jsem si to svoje, nakonec. Předtím to byli HIM a jejich prokletej básník Vile Valo. Romantizace smrti, láska jako synonymum sebevraždy. A naopak. Proč mě máma nedokopala na psychiatrii dřív mi je fakt záhadou. Někdy v tý době jsem objevila tumblr. Heuréka! 

Tehdy mi přišlo, jako by to byla platforma přesně pro mě. Absence českých blogerů, takže jsem se nemusela ani bát, že by mě někdo nějak poznal (?). Už dřív jsem byla depresivní, takže mi všechny ty černobílý gify pořezaných rukou s cigaretama a podobný srandy přišly jako pohlazení po duši. Po tom, co jsem se dostala přes pocit, že se dívám na něco, na co bych se dívat neměla. Je to asi divný, ale v době a sociální bublině, kde jsem se tehdy nacházela, bylo duševní (ne(zdraví a všechno s tím související tabu. Principy “kluci nebrečí” se tak nějak aplikovaly i na holky, všichni museli zapadat do normy, protože se kolektiv řídil mottem “žer nebo buď sežrán”. Kolektivní traumatizace, duševní mrzačení. Kvůli ničemu.  

Tak jsem objevila tumblr a přišlo mi, že sem chodí všechny ty usoužený duše ze všech koutů světa, protože smutek je univerzální jazyk. Bylo to srozumitelný, srozumitelnější než můj přítomnej všednodenní svět na základce (a pak střední) a linulo se to skrz prostor i čas. Citáty dávno mrtvých spisovatelů a spisovatelek, rockových ikon, umělců a umělkyň. Naše kolektvní utrpení, který jsem denně tajně do ranních hodin prolézala jako speolog. Koncentrovaná hořkosladká bolest prosakující skrz tmavě modrý background.  

Holky v martenskách nebo converskách, flanelový košile, černý silonky, tmavá rtěnka a choker na krku. Neo grunge byl v tý době moje aspirace, moje evangelium., něco “mýho”. Něco tak povrchního a obyčejnýho, jako je olbečení a...stejně jsem se bála odlišovat, vyčnívat, byť jen trochu. Tohle bylo už na střední, ale myslím, že se mi základka zaryla hluboko pod kůži a přichytila se tam háčky. Kromě grunge, arctic monkeys a lany del rey mě tumblr přivedl do mnohem temnějších vod...ne, nepřivedl. Já jsem už totiž byla na té dráze a střetnutí bylo nevyhnutelný...

VELVET GOLDMINE (1998) dir. Todd Haynes

Svoji identitu chráním jako tajemství před všemi ostatními. Dirty little secret. Neprošla jsem tím, čím prošli ti v tom průvodu, nejsem autenticky mnou. Cítím se jako podvrh, jako fejk, jako...shit.  

Bylo léto po maturitě. Už asi měsíc a půl jsem byla zavřená doma a už mi z toho hrabalo. Bylo to v červenci. Cítila jsem ten tlak od doby, co jsem poznala E. ten stejnej pocit, jako že něco hraju, jako že něco předstírám. Denně jsme si psaly, ráno hned po probuzení zpráva na twitteru, přání pěknýho dne, co se nám stalo během dne, sdílení písniček, který jsme právě poslouchaly a knihy, který četly. A uprostřed mýho hrudníku díra jako vyleptaná žíravinou, že je člověk, kterýho miluju, dvě stovky kiláků daleko. Nebo jako provázek přivázanej k vnitřnostem a s každým pohybem cuknutí zpátky do reality, že tu není, že tu nejsem s ní.  

Už tu není. Vymazala jsem ji z paměti jako příliš bolestivou vzpomínku. Moje vlastní fantazie a sráčství mě přiměly k tomu, že jsem asi půl roku trpěla pro někoho, kdo ani nebyl single a ani nebyl queer. Kdybych to řekla rovnou, mohla jsem si ušetřit celou odysseu od pobláznění a denního snění po postupné hořknutí a hnití, až ten provázek odpadl a zůstal jen pocit svrbění v hrudním koši a zrychlení tepu, když na sockách zahlídnu něco od ní. Dlouho jsem byla v bloku, možná to bylo lepší tehdy. Pokaždý je to jako rána elektrickým proudem. Vlastně ani ne tak kvůli ní jako kvůli tomu, co cítím, kvůli té celé kapitole a kvůli tomu, že nejsem out.  

Bylo to hrozný, třásly se mi ruce, když jsem do zprávy vyťukávala, že chci, aby to věděla. Pak jsem čekala v hrozný úzkosti na to, co mi odpoví. Jestli vůbec odpoví, protože internalizovaná homofobie byla tehdy (jen tehdy?) mojí součástí. Pila jsem kradený víno ze spíže rodičů, protože jsem za ten měsíc nevylezla na slunce a nedokázala dojet do sámošky (navíc by se na malý vesnici mamka asi dohmátla, že jsem si koupila chlast, byť jsem to nikdy nezkusila, myslím. The feeling of being constantly watched, judged.) pila jsem to hnusný víno a zatímco jsem čekala, koukala jsem na sebe do zrcadla, smiřovala se s tím, že odteď budu někým jiným. Je to moc definitivní, už se nedá vrátit do stavu předtím. Brečela jsem. Brečela jsem, když jsem to ten stejnej den řekla ségře. Pamatuju si to hrozně živě. Kdyby to pro mě nebylo důležitý nebo kdyby to nebylo reálný, asi bych si to nepamatovala tak živě. Ne? 

Poslední čtyři roky si hraju na hetero člověka. Jsem v hetero vztahu, takže mám pocit, že moje queerness dřímá někde uvnitř, hybernuje, najednou není mojí součástí, najednou jsem straight, “normální”. Jenže to není pravda, protože čas o d času někoho potkám na ulici nebo v práci a zas se to probudí.  

Na fesťáku jsem potkala kamarádku ze základky. Hulily jsme a pak mi řekla, že se o mě šířilo, že jsem lesba. Základka byla shithole i tak, ale tohle zjištění moji zkušenost korunovalo na the trauma origin no.1. z několika důvodů. V tu dobu jsem si sama nebyla jistá, jak to mám a vlastně se mi docela líbila jedna spolužačka. Trávila jsem s ní hodně času, chodila s ní vyzvedávat jejího bráchu do školky, poslouchala její pindy o klucích, byla tou dokonalou vrbou jako obvykle. A reálně jsem s ní chtěla bejt, protože jsem k ní něco cítila. Nenapadlo mě, že to je vidět ven, že to vzbuzuje podezření, když dokonce mně samotný trvalo měsíce si to přiznat.  

Zpětně si myslím, že to vypustila ona.  

Nikdy bych si nedovolila překročit hranice, říct jí to nebo se jí dokonce dotknout. Ani nevím, jestli jsme se někdy objímaly. Myslím, že si jednou opřela hlavu o moje rameno a možná slyšela, jak mi začalo bušit srdce, možná mě proto o to víc od té doby mučila těma kecama o klucích, co jí vypisujou na fejsu. Možná si dala dvě a dvě dohromady.  

Možná to byl podobnej moment jako s K., kdy jsme úplně vykalený seděly v nějakým baru a já jsem ji začala líbat, před tou spoustou cizích lidí. To už jsem hrála svou roli a to, co jsem udělala mě překvapilo asi stejně jako K. první holka, kterou jsem kdy políbila. Fireworks and shit. Pak jsem víceméně utekla a až před měsícem se jí konečně omluvila.  

Hraju. Pořád hraju. Hraju svou stabilitu, mlčím o depresích. Mlčím o tom, že jsem ve skutečnosti bi. Čekání na vhodný okamžik, zatím jenom pět let. Lol.  

Je to přesně pět let. Celý tohle období mi přijde jako procházka skrz horečnatý sen, něco, co je už tak dávno a přitom je to jen pět let. Jako první trip, jako zhulený pochodování na zastávku po škole, jako všechny ty nikým jiným neviděný věci, který jsem dělala, do hlubin vlastního mozku pohřbený, zamčený v truhle a hozený do moře zapomenutí. Pohled do zrcadla osamělosti v přeplněným klubu a ožralý usmátí se na tu druhou na druhé straně...Melancholie podzimu. Připomíná mi to každej rok tohle období. Když přijde babí léto a to se rychle přetransformuje v podzim, nejdřív estetickej a pak už jen depresivní, když už opadají barevný lupeny a zůstanou jen holý větve. První rok to bylo nejtěžší, trigger v podobě mýho okna na koleji, trigger v podobě vůně rozkládajícího se listí ve škarpě a v podobě tmy, která se snášela dřív a dřív. Každej rok se ukončuje další cyklus, další letokruh na mý paži.  

S cizím člověkem poprvý, začátek mý sebedestrukce, sestup do Tartaru. Je těžký přestat mluvit v metaforách, říct to narovinu. Schovávám se za slovama.  

Poslouchám ambient a moje myšlenky prostě volně plynou. Předtím to bylo snadný, všechny svý texty jsem psala bez autocenzury, jako proud vědomí a asociací. Teď je to těžší, bojím se, co mi moje vědomí naservíruje, co na mě vyplivne ze svých útrob a že se z toho složím. Od letošního léta věřím svý hlavě ještě o něco míň po (nejspíš?) panický atace během přehřátí organismu, kdy mi mozek začal generovat obrazy nemoci a smrti, věci úplně zapomenutý a zahnaný...ležela jsem na matračce v morkým prostěradle s nohama na židli a nemohla se přestat třást.  

Proto jsem vůči svý hlavě skeptická víc než dřív.  

Procházím starý fotky na flešce. Některý jsou zničený, digitální stopa je míň trvalá než fotka z analogu. Stovky fotek z Anglie a z Německa, který jsem si u ž nikdy neprohlídla. Ráda bych asi svou gympláckou verzi smazala taky, odstřihla se, jako jsem se odstřihla od svý verze ze základky. Aspoň si to myslím, ale vždycky mě dožene ve snech. Viděla jsem poprvý svoje video z maturáku. Při nástupu jsme tancovali v párech, samozřejmě. Jako jediná jsem tancovala s holkou, můj bf se na mě vykašlal před rokem a tancoval už s někým jiným. Asi spolu nechodili, vlastně je mi to u prdele. I tehdy bylo, tehdy jsem byla moc v depresi, abych ho řešila, snažila jsem se udržet naživu samu sebe.  

Bylo to fajn, když jsme byli spolu. Po dlouhý době jsem měla aspoň iluzi toho, že někam patřím, že mám kamarády a kamarádky, jsem jedna z těch popular high school girls. Pro jednou na opačným konci spektra, ne pod palbou posměšků a šikany. Nejlepší bylo, že mě tahal ven ze svý ulity. Na rok a půl jsem se chovala jako teenager. Byla jsem mezi lidma, opíjela se na party s ostatníma a pro jednou nehnila ve svým pokoji. To samozřejmě skončilo, jakmile jsme skončili my. A pak jsem se ještě víc stahovala, protože jsem si rok a půl nedívala pozor, nechala jsem ostatní pohlídnout přes svý obraný valy, kurva. Rotting in my room it is. Obsesivní sledování youtube videí, záchvaty úzkosti o nedělních odpolednech, smrad svíčky a mýho těla v nevětraným pokoji, kterej se tak snadno mohl metamorfovat ve smrad mýho těla v rakvi. Nebylo to poprvý ani naposled, rok a půl byla jen výjimka z pravidla, glitch, chyba Matrixu. Jako když se zatouláte v obchoďáku někam, kde nemáte co dělat. Jen pro personál. Popular only. Teď jdi do prdele.  

Nevím, proč jsem z toho nevycouvala. Asi kvůli té druhé holce, měla jsem pocit, že mě potřebuje. Spíš to byla z její strany laskavost, prokázání služby té chudince, která zůstala na ocet. Nevím, proč jsem se na to nevysrala, asi jsem byla tolik v depresi, že jsem 90 % času nevnímala, co se děje. Pár hodin před plesem jsem se máčela ve vaně a měla pocit, že je moje tělo z oceli. Pomalými pohyby si oblíkla šaty, nechala se učesat, nechala se odvézt. Asi jsem nechtěla zklamat rodiče tím, že bych se neúčastnila. Všechno se to nějak dělo beze mě. Přemýšlím, jak se cítili, když nás viděli jako jiný dvě, který tančí spolu. Nemůžu si pomoct, myslím, že na nějaký úrovni ze mě byli zklamaní. Já jsem nad tém přemýšlela jako nad progresivním krokem, proč by museli heteronormativní párečky určovat úplně všechno? Pravda ale je, že to mohl být kdokoli, ale byla jsem to já, protože se na mě vysral bf. A s tímhle vědomím jsem se na to posraný video poprvý koukala a přišlo mi to ponižující. Jako by bylo třeba dát na odiv, že jsem nežádoucí, jsem ta vyřazená, ten odkrojek, ten zbytek. Protože vím fakta. Protože vím, jak to bylo.  

Lituju samu sebe, mám patetickou náladu. Koukám se na sebe a vidím ten effort, fakt jsem se snažila, aby mi to slušelo, ikdyž jsem měla chuť se utopit ve vaně. Je to hrozný, ale doufala jsem, že si mě všimne a třeba si sám pro sebe řekne, že mi to sluší. To jsem ještě byla mladá a pěkně blbá.  

Požehnání v podobě virózky. Virózka, tak to nazval můj obvoďák po tom, co mi vzala sestra krev, udělala výtěr z krku a PCR. Můj krk hoří a jazyk mám bílej, teče mi z nosu a kvůli zimnici (a stresu, že musím vstát brzo) jsem toho moc nenaspala. Před sebou týdenní neschopenku. Připadám si tak dospěle, když odcházím od doktora. I got my shit together. Místo toho, abych se jednoho dne zhroutila s tím, že už nemůžu, jsem tentokrát docela spolehlivá. V ideálním světě, kde bych byla psychicky zdravá, bych nejspíš byla ten typ workoholika, co by se nenechal virózkou zastavit. Taky by chodil do práce včas, přesně a zůstával dlouho do odpoledne. Vycházel líp s kolegy, zvládal líp small talk u kávovaru. Všechno to, v čem jsem na hovno.  

Tohle není ideální svět. Připadám si neschopná, že se nedokážu přemoct a dovalit do kanclu s kapsama čaje na průdušky a horama posoplených kapesníků. Ale moc dobře vím, že tohle není jenom o virózce. Tohle není jen o fyzice a hmatatelnu.  

Dojedu domů, vyřídím telefon do práce. Přemýšlím, kolik věcí budu muset přeobjednat, kam nedorazím. Po delší době kontrola na psychiatrii. Here we go. Žeru antidepresiva jako lentilky a jakmile začne slunce zapadat dřív jak po osmé, propadám se. Ale zároveň vím, že to není jen tohle, ale všechny miniaturní denní úkony, všechny mikroskopický interakce, jichž jsem součástí. Vyčerpává mě bejt vůbec naživu, asi. A nějakou dobu už jsem. Pořád mi před očima visí ta dokonalejší verze, která je schopná po ránu cvičit jógu nebo běhat, chodit vždycky upravená a dřív než v půl desátý. A zvládá to a zvládá dělat všechny ostatní věci, číst knihy a včas je vracet do knihovny, vídat se s blízkými lidmi, nenechat zakrnět svůj mozek a každý den psát.  

Dřív, snad od základky a určitě na gymplu, jsem si pro sebe sestavovala tyhle seznamy. Jak být dokonalá osoba. Plány, který zahrnovaly všechny aspekty mýho adolescentního života, od školního průměru přes četnost psaní po mou váhu. Představovala jsem si svý 20 a něco letý já. Představovala jsem si samu sebe asi jako mix nějaké ženské z reklamy na šampon nebo ovesný vločky a mojí mámy. Pořád busy, pořád někam utíkající, pořád něco na seznamu, v nějakým cool elegantním oblečení, který určitě není udržitelný ani vythriftěný a nejspíš na podpatcích, ve kterých je ale schopná dohnat i tu rozjetou tramvaj. Pokaždý. Prototyp manažerky, která zavolá, zařídí, vyřídí. A která má nejspíš job v nějaký mega důležitý firmě a nemá ani ponětí o svým privilegiu.  

Je to možná štěstí, že nejsem tohle dokonalý vymyšlený zkonstruovaný já. Asi bych nepřemýšlela nad věcma tak, jak přemýšlím. Pravda je, že je můj život relativně poklidnej. Monotónní. Během zimy jako bílý šum, ohlušující ticho, všechno se přestane hýbat a když už se něco hýbe, tak ve slow motion. Najednou jsem na Měsíci a moje svaly a kosti váží tuny. A čas se zastaví. Nejsou žádný seznamy. Žádný blízký lidi. Jenom hrozně pomalu se pohybující stíny na zdi, který vypadají jinak ráno a v poledne a večer. Sleduju ze svý hybernace, ze výho zimního spánku, pohyb neviditelnýho slunce po obloze a čekám, až se setmí, až bude přípustný jít zase spát, protože to dělají i ostatní. A v mezičase, když jsou časy lepší, nějak funguju. Většinou... 

Potřebuju inventuru. Podívat se z odstupu. Ale ne z Měsíce.  

it’s rot girl autumn! we're decaying alongside the trees!

MALADAPTIVNÍ MECHANICKÝ POMERANČ 

Kapiláry, řezání, korálky krve, nejrannější, do temna  

Na dně Tartaru 

Se dívám na vlastní kapiláry,  

korálky krve kolem zápěstí 

Náramek, který nosilo moje malý já 

Jako groteskní princezna... 

Mám vedle sebe poházený lahve od vína  

A modřiny na sněhobílých stehnech 

Nahmatám vedle sebe cigaretu 

Zapálím si vlasy a řeknu 

„To byl zase den...” 

Na dně Tartaru mám dětský pokojíček 

Usínám v plesových šatech  

Pod vlivem Rohypnolu a levnýho alkoholu 

Potácím se místy, který pak nepoznávám  

Město se mění  

Město 

Na jehož ulice lze navěšet fáze dezintegrace vlastního já. 

Na dně Tartaru je se mnou Sirius 

Sedíme na zemi vedle sebe a pijeme kradený pivo 

Potom vytáhne nůž a po(d)řeže mě 

A jeho vlčí čelisti stisknou můj krk 

A já mu za to poděkuju... 

It is strange feeling, starting from a scratch, on a blank page, new chapter. exciting and stressful at the same time. not sure, if the path i chose is the right one, but only time will show me that.

i decided to start new blog, where i can be 100 % honest and open about things i wouldn't dare to talk about on my old blog. i really need place to vent, diary in a language, that might understand people with similar experiences.

and not just a diary. i'd like to share my old stories, things i lived through, as a form of therapy, caharsis, whatever you want to call it. there is so many things i need to talk about, that have been swelling under my skin and in my brain fibers for over decade.

really important disclaimer: as i am about to be very honest, i might share stuff that could be potentially triggering for some. (especially sh, ed, bullying, family issues, etc.) my aim is not trigger anyone, but possibly find people that went through similar stuff and need someone to talk, to understand.

so, be my guest and maybe you will find comfort and familiarity in those words i am about to share.