Nesmysln Realita(Czech)

Nesmyslná Realita(Czech)

Bylo brzy ve čtvrtek ráno, když dostala strašlivou zprávu, že její manžel je mrtvý.

Přemýšlela, proč se včera večer nevrátil domů, dokonce čekal u telefonu, nakonec mu zavolal, ale nikdy nedostal odpověď.

Ona právě odešel její děti, Lisette a Alonso, dolů své dlouhé příjezdové cestě na autobus čeká, tiše mává na rozloučenou, jak to hlučně odjel, nakonec nechal její úsměv a ruce na podzim, jak autobus vyjel ven z pohledu. Otočil se zpátky domů pěšky ona si uvědomila, že ptáci byli velice potichu, abnormálně takže, to dělalo mlčení nepříjemné, jak ona byla v pasti s její neustálé myšlenky, ani hračka chrastící spadané listí bylo tak hlasité jako obvykle. Uhladila černá pletená vlasy na stranu, než tahat neklidně na rukávech její modro-šedý svetr, pevně objala rukama kolem jejího těla, když začala chodit zpátky domů, bedlivě poslouchat křupání pod boty, její mysl stále bloudí zmatení v tom, kde její manžel, Ryker, byl. Pár kroků od ní na verandě, ona zpomalila její chůze, když uslyšela zvuk auta, její kroky nejisté mírně otočila, odhalující stand-out černé a bílé vzor Belmont, Ohio policejní auto řidičský směrem k ní. Oslnění čelního skla z šedé oblohy znemožnilo vidět, kdo řídil, takže si nebyla jistá, zda se cítí nadšená nebo rozrušená překvapivým vzhledem.

Čím blíž to jel rychleji její srdeční tep, přičemž mělčí dechy, když sledovala auto vytáhnout na zastávku pár metrů daleko. Její ruce se podvědomě ždímaly, když čekala, až se dveře auta otevřou, najednou se cítila nepříjemně horká, i když to bylo docela chladno. Věděla, že nebezpečí její manžel byl v důsledku jeho práci, a věděl, že by mohl být zabit nebo zraněn na jakékoliv výzvy; ale nic, co by ji připravit pro sklíčený pohled na důstojníky obličej jako on vystoupil z auta.

Ryker byl na telefonu se svým partnerem pro vloupání v rezidenční zóně, trestní šel vzadu a zaoblený dům přijít za nimi, jak oni šli se dostat přes rozbité dveře, střelba oba několikrát do zad před spuštěním. Policie v současné době hledá pro něj, ale jen dva svědky, kteří zahlédli ho, jak začal poprsí otevřít své dveře, a soused, který viděl, co se děje a zavolal policii.

Jako důstojník vysvětlil, co se stalo její mysl šel prázdný, již tlumit hluk z lesa zcela mizí a že nepříjemné teplo náhle mizí, takže její tělo, ne pocit, prázdné. Ona rychle zjistila, že je nucen vrátit se do reality, když důstojník měl dotknout jejího ramene, nebylo to neslušné, nebo nežádoucí, protože tento důstojník byl dobří přátelé s sebou a Ryker, ale náhlé a nečekané, kontaktujte ji šokovalo natolik, aby blbec rameno pryč a vzít krok zpět. Okamžitě stáhl ruku, jeho pohled svržený dolů k podlaze, zatímco ona svítila lítostivý pohled, když si uvědomila své činy.

Nakonec řekla: "Je mi to líto, jen se cítím v tuto chvíli trochu ohromen."Její hlas nesměle tichý, mírné koktání, když se snaží pochopit a ovládat všechny emoce náhle běží přes ni. Pohled na pochopení se mu omývá přes obličej, než slavnostně přikývne hlavou a otočí se zpět k autu, "sbohem smutno."Carter promluvil a nabídl krátký, smutný úsměv, než vstoupil do svého auta a odjel.

Tam bylo mnoho myšlenek v Saden hlavu, všechny zprávy, ne bít ji ještě plně. S její mysl racing se pomalu jí, jak se jí do domů kabiny, zamykání dveří, než odpočívá čelo tvrdě proti mořené dřevo, dávat sebe chvilku klidu před tlačení off a míří do telefonu, aby se pár telefonátů.

-------

Dům je tmavý, vydávat nepříjemný a zmatek aura, slunce nemá ještě zvýšil a žádné světlo v okolí, ale tady je chlapec s jeho školní uniformu a batoh na tiše zavřel dveře. Začne chodit pryč z jeho domu rychle, nervózní atmosféra kolem něj pomalu pohlcovat další dostal, jeho napjatá ramena a na okraji podívejte oslabení jednoduše mírné paranoie.

Má jizvu nad okem, její poněkud červená barva je zřejmá proti jeho bledé kůži. Dostal tuto jizvu ve stejnou dobu, kdy ztratil svou matku a nevlastní sestru, autonehoda byla brutální, jen on a jeden z ostatních cestujících automobilů přežili.

On odstíny jeho oči pryč od oslepující světla, že projít každý tak často, jak chodí po chodníku, jeho paranoia mizí čím blíže se blíží Bingham je Rybník. Najde místo daleko od silnice a položí tašku dolů, když pozoruje spící labutě a kachny. Malý úsměv milosti jeho rysy, jak on si pamatuje, když on a jeho matka, Liz, by sem přišel brzy ráno mluvit a dívat se na východ slunce před školou; jeho úsměv mizí stejně rychle, jak přišla až si uvědomí, že může jen přijít sám. Vždycky mohl požádat svého nevlastního otce Aleca, aby šel s ním, ale obával se jakékoli odpovědi, kterou Alec dal, zvláště teď, když byl jediný, kdo přežil autonehodu.

Ve snaze setřást své myšlenky pryč od minulosti se podívá zpět na labutě a obdivuje jejich krásu proti temné vodě. Prvních pár slunečních paprsků začne zářit proti matné obloze, mírný vánek způsobuje, že se třese, protože nemá jednotnou bundu, protože to stojí peníze navíc. Jak on si sedne a opře o strom a on se zamračil na bolest vzplanutí v zádech, než se otřepat a vytáhl tašku se k němu, odepnout zmrazení kovu a sáhl dovnitř, vytáhl složku obsahující nedokončené úkoly; mnoho z nich mělo hrudky a slzy, i když je držel úhledně ve složce. Uvolňuje unavený a podrážděný povzdech začal pracovat, počínaje jeho názvem,'Archer Carlisle', jeho studené ruce, takže je těžší psát a podívat zhoršení záblesky v jeho očích, když ví, že nebude mít všechny tyto úkoly, než školy; strach náplň něm při pomyšlení, že by museli říct Alec o špatnou známku, i když jeho nedokončené a roztrhané úkol byl Alec je chyba. S dalším povzdechem se vrátil do práce a snažil se co nejrychleji a co nejpřesněji dokončit co nejvíce.

-------

Už je to týden, co jsem řekl o jeho smrti, už jsem věděl, že jsem nemohl zůstat v našem pohodlném Ohio domů, zejména od Ryker to postavil, jen chodit do dveří způsobil nechutný pocit, že mytí nade mnou s vědomím, že jsem ho nikdy neuvidím.

Pohřeb byl včera odpoledne... Černé šaty, které jsem nosil, jsou nyní hromada šedého popela v ohništi. Moje dcera Lisette šla se mnou, byl větrný den s posypeme déšť utírání prachu země mimo; zdá se, že svět byl ještě truchlí nad ztrátou, ale to je asi jen mnou uvedení významu do jednoduché věci. Můj syn Alonso využil smrti svého otce velmi těžké, já vím, jak blízko byli, a vidět můj syn pláče udělal slzu prorazit můj fasády síly, ale musel jsem rychle otřete ji pryč, když jsem objal mou plačící syn. Jeho výkřiky trvaly hodinu, Lisette začala plakat také,když viděla, jak se Alova třesoucí forma utěšuje mou. Tu noc jsem s nimi zůstal v jejich pokoji, seděl na koberci mezi jejich dvěma postelemi, jedna ruka uchopila v každém z mých, když jsem jim vyprávěl příběhy, aby je ukolébali ke spánku. Když jsem věděl, že spí, i nadále držet za ruce, opřel hlavu o dřevěnou zeď, když jsem zíral na strop, světlo z měsíce vytváří stíny větví stromů proti protější stěně. Prostě jsem tam seděl a přemýšlel o hovorech, které jsem udělal v den, kdy jsem obdržel zprávy; do příštího týdne bude to, co zbylo z mé rodiny, v naší skotské chalupě, daleko od něj.

Ještě musím dětem říct, že nevím, jak jim říct, že se vzdalujeme od všeho, co nám připomíná jejich otce. Mohu jen doufat, že mě za toto rozhodnutí nebudou pohrdat, ale jen pobyt v tomto domě způsobí, že moje mysl bloudí směrem, kterým si nedovolím jít.

------

Zazvoní zvonek hlasitě, jak jsem spěchat do zavírací dveře mé třídy, podíval se po místnosti, vidím, že všichni již sedí a učitel pozoruje mě ostře. Snižování můj pohled, jsem narovnat svůj domácí úkol a zase-v neslavně skončil stránek do koše, než courání kolem mého stolu učitele dosáhnout svého sedadla, aby se zabránilo jeho a všichni ostatní, je dívat se na všechny časy.

Vím, že bych neměla být strach o moji učitelé, ale Pan Curraigh má stejný přísný hlas jako Alec, a nemůžu si pomoct, ale být nervózní, kdykoliv vkročím do své třídy; jeho přísná pravidla a zastrašující postavu nemám zrovna mi pomoct, když se snaží odlišit dva.

Pan Curraigh pohledy z jeho počítače na mě, jsem polknout nervózně a zamíchat mírně v mé místo jsem se podíval dolů na papír jsem opatrně umístil na můj stůl. Třída je klidné klábosení měli opět několik okamžiků před lety, ale byl rychle zastaven znovu, když Pan Curraigh tlačil jeho šikmá obrázek z jeho psací stůl a neuspěchaný strided do přední části třídy.

"Pane Carlisle, chcete třídě vysvětlit, proč jste přišel pozdě? Znovu."Jeho nonšalantní první věta značně kontrastovala s jeho tvrdým vyslovením "znovu". Podvědomě jsem sklonil hlavu, když třída mlčí, jiné třídy by se mohly chichotat,ale vědí, že se v této třídě nemají šroubovat.

Zavrtěl jsem hlavou "ne", aniž bych plně důvěřoval svému hlasu, aby odpověděl bez koktání.

"Neslyším tě Archere. Vysvětlíte třídě, proč jste přišli pozdě."Jeho ostrý, akcentovaný hlas zazvonil proti klidu a nezanechal prostor, aby se vyhnul jeho otázce. Vím, že se na mě dívá, když čeká na svou odpověď. Konečně se na něj dívám a tiše odpovídám, když můj pohled neustále bliká mezi ním a stropem.

"Zaspal jsem, pane, nedovolím, aby se to stalo znovu."Snažil jsem se představit klidnou tvář, abych mu snad zabránil v tom, aby mě znovu zavolal, moje mysl uvnitř řve myšlenkami na to, zda přijme omluvu nebo ne. Vteřina projde, než se vrátí na tabuli a začne psát, všichni ji rychle zkopírují do svých notebooků, konverzace zdánlivě zapomenutá. Tušení, obav i nadále kobylka v hlavě, že věděl, že moje omluva byla falešná, ale neměl jsem čas to dát nějaké rozjímání, jak už jsem byl pozadu na poznámky, a mé nedávné zranění zápěstí není zrovna mě přínosem.

Třída konečně skončila, většina lidí byla sbalena a čekala u dveří na zvonek, jen pár lidí sedělo u svých stolů. I zastrčit přiřazené domácí úkoly do jejich složky, umístění můj notebook v mé tašce, jakož. Sáhnu po složce, když ji nejprve uchopí další ruka, ruka patřící žádnému studentovi. Jsem pokukovat očí před rychle při pohledu dolů na stůl, to byl Pan Curraigh, který držel můj domácí úkol složku, opíral se o stůl, jak on prolistoval nyní otevřete složku.

"Víte, vaše organizace a péče se nesčítají, když odevzdáte roztrhané papíry."Uvádí, jak pomalu zavírá složku a drží ji, abych ji vzal, což rychle sleduji, tiše ji vložím do tašky.

"Chcete mi říct skutečný důvod, proč se zdá, že jste vždy pozdě?"Pan Curraigh otázky, jeho normálně hlasitý a přísný hlas nyní tišší a obsahující náznak obav. Bylo to pár okamžiků a já jsem ještě reagovat, když se ozve,

"Archere, pokud máte skutečný důvod, proč jste pozdě, chápu, ale nemohu přijmout tyto falešné výmluvy už. Tohle je už 10. čas, kdy jsi přišel pozdě. Pokud mi Nemůžete dát skutečný důvod, musím vás zadržet."Jeho hlas byl nikdy velmi přísný nebo krutý celé věty, které mají spíše varovný tón, ale můžu sebrat jako odpověď je, aby se neklidně zavrtěla hlavou "ne", když se podívám nahoru, aby se setkala s jeho pohledem. Pan Curraigh se prostě na chvíli těší, než uvolní podrážděný povzdech a odtáhne ze stolu.

"Přijď pozdě na zadržení, Pane Carlisle."Je vše, co říká, než se vrátí ke svému stolu, zazvoní zvonek a studenti spěchají ze dveří, já okamžitě následuji, abych nepřišel pozdě na další lekci. Moje myšlenky na zbytek dne jsou zahaleny tím, jak Alec bude reagovat, když se vrátím domů pozdě, jak bude reagovat, když mu řeknu, že jsem znovu zadržen. Hrůza bazény v mé hrudi, takže se cítí pevně a vzduch dusí, jak jsem se plahočit přes den.

------

První den v našem novém domově to byla chalupa, kterou vlastnili rodiče a kterou jsem zdědil. Daleko od Ohia, daleko od Ryker, celou cestu v Glasgow, Skotsko, který se nachází v pěkné oblasti s lolling zelených polí a kamenné zdi úhledně obklopující ji.

Lisette a Alonso vzali tento krok lépe, než jsem očekával, zdálo by se, že chtěli utéct stejně jako já. Zavolal jsem dopředu, abych se ujistil, že chata je připravena, když jsme dorazili, a přítel mých rodičů přichází sledovat mé děti, protože musím co nejdříve jít do své práce. Spěchám z domu, rychle obejmu přítele a rychle uvedu čas, kdy budu doma, než přejdu k mému pronajatému vozidlu Volkswagen. Moje tašky popruh kroucení, když se snažím umístit vše v autě, rychle jsem strčit ji do sedadla spolujezdce před nastavením zrcátka a míří do mé nové práci.

Šedé mraky vrhající se po obloze mi připomínají hodně domova, ale toto rušné město je přesně to, co potřebuji, abych se dostal pryč od mého života v malém městě. Jízda na levé straně je však docela zvláštní, něco, na co si někteří zvyknou.

Když vjíždím na parkoviště, všimnu si, že škola se blíží ke konci dne, doufám, že mě nevyhodí, než vůbec začnu. Rychle klopýtal přes dveře kanceláře, jsem narovnat držení těla a tričko, než chodit na recepci a uvádějící, jsem nový učitel. Žena se usmívá, než někomu zavolá, předpokládám, že ředitel nebo možná jiný učitel.

Po čekání na asi 2 minuty, kancelář dveře hlasitě žádá otevřít, vysoký muž s hustými světle hnědými vlasy a zastrašující postavy pokroky, dává malé kývnutí na ženu předtím, než se ke mně blíží. Vstávám a potřásám mu nabídnutou rukou.

"Ahoj, Jsem pan Curriagh nebo Aric, jsem tu, abych vás doprovodil do vaší třídy."Jeho hlas má silný přízvuk, něco, co si teď budu muset zvyknout, protože žiji ve Skotsku. Zdá se, že jeho zastrašující postoj kontrastuje s přátelským úsměvem, který nabízí.

"Rád vás poznávám, Aricu, jsem smutný."Zdvořile odpovím, než mu dovolím, aby mě vyvedl z kanceláře a na chodbě.

"Takže vy jste nový učitel vědy?"Hlasuje v mírné zvědavosti a pokračuje v navigaci po prázdných halách.

"Ano, co učíte?"Ptám se, chůze rychleji držet krok s jeho svižným tempem.

"Oh já? Vždycky jsem byl literární člověk."Jeho odpověď způsobuje, že se objeví malý úsměv, skutečnost, že lidé zde jsou tak milí a příjemní, je něco, co zbožňuji. Zastavíme se po další chvíli chůze.

"No, tohle je vaše třída, i když jste dorazili trochu pozdě."Vysvětluje, když sledujeme studenty, jak si balí tašky. Uvolňuji tichý povzdech, samozřejmě bych zmeškal celý první den své práce.

"Nebojte se, že ztratíte svou třídu, můžete se připojit, abyste pomohli s zadržením nebo prozkoumali důvody."Aric říká, když bliká oči z okna ke mně, Chystám se reagovat, když zvon zazvoní hlasitě, ozvěna prázdnými sály, než se dveře učebny otevřou a studenti se vypustí. Oba stojí u okna do třídy do haly tichý zase dolů, jen několik studentů, stojící kolem, zatímco někteří jsou právě teď dokončuji balení.

Aric se ke mně otočí, když se jeho pohled otočí k něčemu za mnou, jeho náhlý výkřik mě překvapí a rychle se otočím, abych viděl viníka.

Mladý chlapec s tmavě hnědými vlasy, okamžitě se zastaví, jeho oči jít široký být křičel na, ruku zpřísnění svých držet kolem jeho kniha tiskla proti jeho hrudi.

"Lukostřelec. Zadržení je v opačném směru."Aric uvádí, jak chodí ke studentovi. Očekával bych, že každý student bude nervózní, když bude povolán učitelem, ale tento student, Archer, vypadal vyloženě vyděšeně.

Než Archer bude schopen reagovat, Aric začne znovu mluvit. "Je to podruhé, co jste se pokusil vynechat vazbu, Archere."Dává mírný zlom, když čeká na odpověď, poté, co neobdržel žádnou, nechal si povzdechnout podrážděním, než řekl: "Pojď se mnou Archer."Začínám chodit zpátky ke mně, Archer vleče pár kroků za sebou s očima vyškolenými na podlaze.

"Je mi líto, že jsem zkrátil vaše turné, ale musím doprovodit tohoto studenta do vazby."Aric uvádí, jak se dívá zpět k Archerovi.

"Docela v pořádku Aricu, můžu jít s tebou? Přece jen mi chyběl první den."Ptám se, podíval se na Archera, jeho oči se po celou dobu nepohybovaly z podlahy. Aric krátce přikývne hlavou, než povede cestu k zadržení. Rychle sleduji, snažím se držet krok, poslouchám, jak Aric popisuje části školy, kterou procházíme.

------

Kdo je ta osoba? Je to nová učitelka? Řekla, že tu zmeškala první den, a náš nový učitel vědy se nemohl ukázat.

Zvedám hlavu nahoru, oči se na ni na chvíli dívají, když přemýšlím, zda bych se měl zeptat nebo ne. Nakonec se vzdávám zvědavosti a ptám se: "jste nový učitel vědy?"Zdá se, že moje otázka je oba vyleká z jejich malého rozhovoru, pan Curraigh nyní mlčí, když čekám na její odpověď. Otočí se ke mně a nabídne přátelský úsměv, než odpoví: "Ano, To jsem já, můžete mi říkat paní Monroe."Její odpověď je pěkné, ale krátké, a její hlas zdálo se, váhat trochu, když řekla, že její příjmení, což způsobuje hlavu naklonit někdy tak trochu ve zmatku na její nechuť mluvit její příjmení.

"Ráda vás poznávám, paní Monroeová, jmenuji se Archer."Odpovídám, můj hlas vypadá sebevědoměji a hlasitěji než můj normální tón, i když to sotva přemýšlím. Ten čas, co zbylo z chůze do vazby, strávil jsem ho mluvit s Paní Monroe, nevím proč, ale zdálo se, že jednodušší mluvit s, to by mohlo být z její non-zastrašující postoj a výšku, nebo možná, že mi připomínala mou matku, z nichž oba jsou věrohodné.

Mluvili jsme o knize, kterou jsem držel, když se pan Curraigh zastavil, místnost, ve které se zadržuje, je přímo před námi. Jsem oslovit chytit rukojeť, na okamžik zapomněl na moje zranění zápěstí, až jsem se uvolnit grunt bolesti, okamžitě tahá mě za zápěstí zpátky a držel ji na mé hrudi, jako krutá svíravá bolest, která zaplavila mé systém, který mi připomněl včera.

Jak Pan Curraigh a Paní Monroe se zdají šokováni, že můj náhlý výbuch bolesti, Paní Monroe je o něco říct, ale já nemám čas přemýšlet, klopýtal pozpátku jsem zase mírně a utéct. Jsem na jediné místo, kde se cítím v bezpečí, Blízkost Rybníka, nebo Labutí Rybník, jak říkávala moje matka; jen připomenout, že způsobuje vlny úzkosti zamést přes mé tělo, všechny tyto věci, které se pořád děje jsou příliš zdrcující. První jsem ztratil moje matka a sestra při autonehodě, pak můj nevlastní otec(který už mi nelíbilo) viní mě za to, a teď mám učitele, který mi připomíná přesně to, moje matka, já prostě nevím, jak se mám cítit, nebo reagovat na tyto situace. Jsem tak zaujatý těmito plodnými myšlenkami a bolestivou bolestí, že neslyším kroky, které se ke mně blíží. Byla to náhlá ruka na rameni, která mě překvapila přítomností jiné osoby. Rychle otočím hlavu očekávám, že uvidím rozzlobeného pana Curraigh nebo možná Aleca, ale místo toho se setkávám se smutným úsměvem paní Monroeové, když se krčí vedle mě. Natáhl jsem ruku na zápěstí, odhodil jsem se, ale po další vteřině jí dovolím vidět mé zápěstí, ignorující možný důsledek, že by mohla pochybovat o tom, jak jsem utrpěl toto zranění.

Bylo to mírné rozšíření jejích očí, které způsobilo, že jsem sledoval její pohled, rozhodl jsem se nikdy se podívat na mé zranění, takže když jsem viděl, jak moje zápěstí oteklé a pohmožděné způsobuje, že se mé oči také rozšířily. Lehce se dotkne mého zápěstí a já se okamžitě odtáhnu, bolest mi hoří rukou. Zdá se, že tam sedí v okamžiku přemýšlení, jako by přemýšlela o tom, co by měla říct.

"Lukostřelec. Jak se to stalo?"Tam to bylo, jediná věc, kterou jsem nechtěl slyšet. Jsem zavrtěla hlavou a dívat se jinam, teprve teď si uvědomil, že pár měl slzy stékaly po mé tváři, rychle otřel s mou volnou rukou. Neslyším odpověď na mé odmítnutí, takže se dívám zpět, když vidím, jak paní Monroe zadržuje slzy, i když proč, nevím. Kroutí hlavou, tlačí se z podlahy a natáhne ruku pro mě, kterou pomalu beru. Teď stojím oprášil jsem se svou dobrou rukou, volně drží svůj batoh, když čekám na její otázky.

Vše, co dělá, je, zdánlivě potřást hlavou k sobě, před motivací, abych ji následoval. Ona mě vede zpět do školy, nikdy mluvit nebo dívat se na mě, jen zíral dopředu, téměř empaticky. Vezme mě do lékařské místnosti a řekne mi, abych počkal u dveří, když odchází, aby si promluvila se sestrou. Zajímalo by mě, co říká, má podezření, že můj nevlastní otec způsobil tato zranění? Nebo si myslí, že mi to udělal jiný student? Měl bych prostě běžet, dokud mám ještě šanci? Moje myšlenky jsou náhle zastaveny, jak paní Monroe a sestra chodí ke mně, moje nervozita kope do jiné osoby, která je nyní přítomna.

Pokusil jsem se to dávat pozor na odlesk ups bolesti jako zdravotní sestra zabalené moje zápěstí ledový sáček, mrazu, což mi třást jako počasí venku už bylo chladno. Po několika minutách třešničkou mé zápěstí, že přináší kompresní obvaz, příjemná přetáčení zápěstí a ruky, bolest se zmenšila, ale udržuje stabilní bolest, která obklopuje celou moji ruku. Když skončí, dává mi pokyny k tomu denně, a poznámka pro třídu, protože to byla moje psací ruka.

Chůze ke dveřím, jsem na místě Paní Monroe čeká, její přátelský úsměv nahrazen vážný a přísný pohled, ten, který dělá moje kroky trochu více váhají. Opouštíme med místnost a vyjít do klidné, pusté chodby, její tvář stále vážné, jak jsme oba zastavit.

"Jak jste se k tomu zranění Archer."Nebyla to otázka, ale něco, co vyžadovalo odpověď, kterou jsem se velmi zdráhal dát. Rybaření svou tvář od ní jsem zavrtěla hlavou "ne", znovu, nechtěl jí říct pravdu, moje mysl řvala, že to by mohlo způsobit více bolesti, než dobrý, že i kdyby to udělala, věř mi, nikdo jiný.

"Archere, pokud mi to neřekneš, budu muset říct kanceláři, aby zavolala tvému otci."Ona říká, její hlas ztrácí některé z toho je přísnost, když se snaží přimět mě, abych odpověděl.

Když slyším její volání Alec můj táta způsobuje, že všechny tyto pocity prostě explodují, můj hněv volně proudí a nemohu si pomoci, ale chaoticky reagovat, "není to můj táta!"Můj výkřik se ozývá po chodbě, ticho, které zůstalo v jeho brázdě, je nepříjemné, všechno to hněvem poháněné sebevědomí rychle opouští mé tělo, když vydechuji. Není hloupá, přijde na to, co se děje, odvezou mě z domova, posledního místa, které mi připomíná mámu a sestru.

Zdá se, že její postoj ztuhne po vyslechnutí mé odpovědi, Mohu jen doufat, že se nebude zlobit na můj výbuch.

"Zeptám se tě ještě jednou. Kdo to udělal."Její hlas byl smrtelně tichý, druhá věta byla tvrdě vyhlášena a nezanechala prostor pro výmluvy. Konečně jsem její tvář, i když moje hlava je stále snížena, oči blikání se k ní každý tak často, jak jsem přemýšlet, co jsem chtěl říct.

"....Aleku."Můj hlas prakticky šepot, i když vím, že to slyšela, a věděl, že někdo jiný si je vědom tohoto tajemství, jen mě nutí cítit... zranitelný.

My Art:

Hazbin Hotel: Alastor

Gehenna Lupus: Jury Duty: Prosecutor

Gehenna Lupus: Jury Duty: Defense Attorney

Gehenna Lupus: Jury Duty: Sheriff

Inkenine: Sawyer

Horse: Floyd

Plague Doctor

Klaorn: Calvin

Zentangle Video

The Olive Tree

Video

Natura Mystica: Ahurewa

The Mirror/ The Gift

Warring Souls

Otherworldly

Sacred Battle

Alicorn: Eshai

Luna Rosie: Badriyah

Dzeeh Shash: Solanine

Horse: Autumn Equinox time-lapse

Gehenna Felidae: Casimir

Dzeeh Shash: Tiresias 2

Inktober 2023 D1: Dream

Inktober 2023 D2: Spiders

Rockstar: Your Story(Interview)

You're a famous rock star being interviewed about the beginning of your career to the current (includes mentions of Mick Ronson, David Bowie, and Mick Jagger):

"Ma'am, can you tell us a little bit about when you first met David Bowie?" The question was so sudden that I could only scrunch my eyebrows at it. I expected David to be brought up sometime, but I didn't expect the first question to be about him.

"Sure, let's see.... I can't remember the exact date, but my dear friend - Mick Ronson - had called me up saying some band was interested in having us as guitar players. I was hesitant because I enjoyed my job as an architect, but something pushed me to go with him; we hopped on the next train to London and did the audition." I explain, tilting my head up at the memories resurfacing. Ronno had been unsure as well, but I'm glad we went.

"We heard it wasn't a pleasant experience? What happened?" They emphasize 'wasn't', clearly looking for some juicy gossip on Bowie, and who am I to disappoint.

"Well, David had accepted Mick but rejected me, and Ronno originally turned down the offer because of that. He didn't even tell me the truth, just grabbed me by the arm and lugged me as well as the guitars out of the building. I knew it hadn't gone well because he had this angry glare in his eyes, which is strange, because if you've ever met him, then you'd know he's rather sweet, and has a very discerning disposition.

I asked what was wrong and he just said that they didn't want us. I knew he was lying, but I didn't want to argue with him. We spent the rest of the time wandering around London sightseeing." I state, folding my hands up in my lap as I look at the interviewer. I don't like looking back to the '70s, a lot of stuff happened, and I fear what they will bring up.

"What happened after that?" The interviewer continues hastily digging, wanting more information. I guess this person isn't going to quit until they get the full story.

"We had stopped by a restaurant and were having lunch. Ronno was saying we should catch the train home after, but we were interrupted by David. I don't know how he found us, I just remember being shocked when he started begging Ronno to join his band. I was also a little confused, and I remember saying, 'I thought you didn't want us?'

To which David responded, 'No, I want him, I just don't want you.' That line had run through my head the following 3 years until I realized how lucky I was David didn't want me." I say the last few sentences in a softer voice, not liking to relive that particular memory.

"He said what?!" The interviewer over exaggerates their movements, getting the audience laughing just as they had hoped. I laugh a little too, David saying something so rude does seem rather uncharacteristic.

"Yah, I was rather astonished as well because the words left him in such a casual way, as if choosing what bread to buy at the market." I say, gently chuckling at the visual of David buying bread in such a critical way.

"What- How, how did Mick react to that." Their eyes widen, the crowd quiets down as they await my answer.

"Oh, he almost punched David! But I grabbed him and pulled him aside, asking why he lied and all that stuff." I respond, remembering the beautiful anger that he so desperately wanted to act on.

"I bet the last thing you wanted was for him to join David's band, right?" The interviewer asks the question humorously.

"That's... Wrong actually. He was vehemently against playing in a band without me, this is mainly due to the fact that ever since we were 12, we've always played together. But, I wanted him to take the opportunity, to show the world his ability, and to be able to be a confident player without me." I explain in a gentle voice, vaguely thinking of how self-conscious he was at the time when it came to him playing guitar.

"You seem to be a really supportive friend, (Y/N)." The tone of their voice turns genuine, the whole conversation losing the humorous quality that had been sustained.

"I try to be, the last thing I want is for people's failings or regrets to be because of me." I smile, my relieved guilt ebbing away as I think of where he and I are now.

"As well as being supportive, you also seem to be fairly protective, at least, that's what I got when Mick told us the story of you traumatizing his high school bully! With that in mind, how did you feel when you learned he was earning next to nothing during the tour?" The beginning of the sentence sent the interviewer and audience into a bit of a laugh, I laugh as well at the memory of scaring off Ronno's bully.

The laughter lightly quiets down to a more serious tone at the end discussion.

"I was appalled! I hated myself for a while because of that, because I pushed him into this situation where he was barely getting paid. Which was the opposite of what I thought would happen, especially after their popularity went through the roof!"I exclaimed, my eyes widening as I relived the shock; the ebbing guilt rushing forward tenfold.

"I heard you went to some extreme measures in order to help him out, what exactly did you do?" The interviewer goes on, the questions digging into lesser known information.

"Well, I joined any band I could, I would try and get hired by restaurants for live music during nights, and then during the day I had a job as a waitress as well as working part time as a lyricist." I explain, just saying that makes me remember how tiring my schedule was back then.

"Now that's a lot to juggle, and I'm sure you have some great stories from those days, but we have a specific story. What happened during one of your many tiring nights of live music?" They ask, this question is sort of a bore to me, one I'm frequently asked to retell.

"I had been band hopping at the time, and was hired for a gig when I didn't have a supportive group, so I improvised. I played my guitar and was singing live, but before that I had recorded the drums and rhythm guitar parts for the songs I was scheduled to play, so when I got up there I just started the recording and played along.

This was for a club where they wanted rock, so it was heavier playing. It was during my guitar solo I noticed someone in the crowd." I divulged, deciding to add in some information I had never shared before.

"Ooh, is this when you met the Rolling Stones?!" Someone screams out, the crowd and interviewer looking in shock before they all burst out laughing at the person's eagerness.

"Yes... but I technically only met Mick Jagger that night. I wasn't a big fan of the Rolling Stones at the time, but I did have an appreciation for their music. I was actually playing one of their songs at the time. Either way, it just surprised me to see him." I continued after we had all calmed down.

"I know you joined their band after that, but can you tell us what exactly went down?" I squint slightly at my interviewer's vernacular before deciding to just answer them.

"I don't think I can tell you all the details, I worry J might get embarrassed! But, I can tell you that he met me backstage after I was done and asked me if I was available tomorrow to meet him at a recording studio. It was the weekend the next day, so I said yes, he wrote down the address and time on a piece of paper, handed it to me, then said goodbye and walked away." I state in a jovial tone, Jagger is one of my favorite people to talk about, because he loves to call immediately after the interview and schedule a meet up. He's strange like that.

"Sounds strange? How did you feel after that?" They looked intrigued, clearly wanting me to divulge the information that I withheld.

"I was shocked. The next day I went and met him and his band mates, then they started playing a song together and asked me to improv. I had never heard the song before, so I just started watching their movements and playing off of that; by the end they asked if I was interested in joining their band, which I clearly said yes to." I exclaim, the interviewer's face looking shocked by what I just said.

"Wow, that all sounds like it went really fast?"

"Oh it was, we had only been playing for 20 minutes when they all stopped and asked me to join. I was going to say no because I needed to make enough money to send to Ronno, but when they mentioned how much I would make weekly I immediately accepted." I reply, chuckling as I remember my astonishment.

"I know after joining the Stones, your career skyrocketed, your solo albums have done well, and you write all your own songs?" They continue, motioning to my newest album sitting on their desk.

"Yes, my solo albums have done surprisingly well, and I write my own songs. I do accept and sing other songs sometimes, but I usually have a story told throughout my albums, and throwing in a random song messes that up." I explained.

"Did you and Mick Ronson keep in contact during this?" They question, looking at me in interest.

"Of course! In the beginning, Ronno and I called every week at the least, and we would send letters sometimes too!" I state ecstatically before calming myself down.

"How did that work? He was touring at the time right?" They ask in a befuddled way.

"Yes he was, but he would tell me the places he would be as well as the dates that he would be there, and I would do the same with him. It was a little complicated, but it was worth it." I reply, my hands waving as I mimic us writing letters.

"Honestly though, what would you send him that couldn't be said over the phone?" They ask after a few moments, laughing as their mind runs.

"Photos, drawings, songs, food-"

"Photos?" I can hear what they're implying, and I can't help but squint my face in disgust. The crowd's laughter magnified at my reaction.

"Stop thinking like that, you all have dirty minds! I would take pictures of me and the band, as well as the places around me. I loved drawing as well, so I would send him some, as well as some songs that I thought he would enjoy playing. Lastly, I knew he was getting food, but I knew it wasn't food he was used to, so I would bake him something, or buy him local snacks and ship them off to the correct address." I explain, describing the different things I would send him.

"Did he ask you to do any of this?"

"No, Ronno was never a complainer, he hated telling people his issues. I was usually the exception, but he prefers telling me in person as compared to over the phone or in a letter. He did enjoy them though, and he would send me songs and pictures as well. I remember him snapping a picture of his drummer scarfing down some cookies I made!" I jubilantly state, smirking as I remember that the picture is still hanging on my fridge.

"You sent him all these lovely things, what did he send you?"

"I never asked for anything more than a letter or a phone call, but he would send me these extravagant songs, asking me how I thought they sounded and if I liked them. He would also send me drawings - he's not really an artist, but he knows I love the little doodles he does randomly, so he started sending them to me." I grin, knowing Ronni will be embarrassed by me sharing this information.

"Was this an easier time in your life or would you consider it one of the more stressful?" Ah, here it comes, the questions I am most dreading.

"The fame and fortune made my financial issues about none, but socially I felt isolated. I had played in popular bands before, but never like this, I was only consistently around my band mates and the people that worked for them. I only really talked with Jagger and Keith, and then Keith randomly started hating me, so I was down to only talking to Jagger." I reply almost subconsciously, my mind wanting to distance itself from these memories.

"What about Ronson? I thought you said you had weekly phone calls and sent letters?" They ask in confusion.

"We did, but about 3 months into that, David started complaining to Ronno that he spent too much time talking to me, and that he was ignoring his band mates for someone he might never see again." The answer in a short tone, clearly still holding resentment for David's decision.

"David said that?" They say in shock.

"Yah, he said it straight to Ronno's face. We obviously didn't stop talking, we kept calling and messaging each other, but it lessened after that to about 1 call every 2 weeks. They became much longer phone calls though, he said that David was limiting his amount of calls, but stated that David couldn't limit his time, so we would end up talking through the entire night!" I smile on glee, our weak form of rebellion still makes my heart warm.

"We've talked about Ronson and his band mates reactions, but how did your bandmates react?" They continue, going down a different avenue.

"Well, everyone basically made fun of me and said we were in love. They told me to stop being so desperate because I was probably annoying Ronno, that remark actually made me start to overthink a lot. I started worrying that I was annoying him, and that he didn't like talking to me anymore. I think that's around the time I began to develop anxiety, I was already depressed, so that just added on to my plate." I responded before realizing I was over sharing on live TV.

"Did you tell Ronson about that? How did he react?" They gratefully kept moving right along, not leaving an awkward silence.

"Well, I never actually told him about that, I think this is the first time he's hearing this." I smile in discomfort, and an uncertain smile on my face.

"Really? You never spoke to him about any of this?" They ask in surprise, slightly taken aback.

"My anxiety had me thinking that saying a single word to him was annoying him, so no, I didn't just start talking about this to him. It was a really dark spot for me, the person to pull me through was Jagger actually. He noticed my extensive isolation, how I stopped eating around others, how I stopped talking. He really pulled through for me, which is probably why I'm still friends with him." I voice solemnly, deciding that I might as well be honest about the situation since there is no going back now.

"I know this is a heavy topic for you, I have some more questions, but if you're uncomfortable we can move on." Wish you had said that earlier, but oh well.

"Ask away, we can just skip the ones I'm uncomfortable with." I smile in response.

"Alright, what did Mick do? Did he just pull you aside and talk to you?"

"No actually, he wrote a song and asked if I would listen to it." I responded.

"What?" Perhaps I should rephrase my vague response.

"That's honestly what he did. But he wrote a song with true meaning, it was rather dark, and it actually made me cry and begin to hyperventilate. We were alone, so he just rushed over and helped calm me down; he didn't ask me any questions until I had completely relaxed." I explained honestly.

"What did he say exactly?" They continue.

"He just apologized, asking if I wanted to talk. I said no at first, but then he asked why I've been distancing myself from him and the band, why all the songs I was writing were either dark or sad.

I told him the truth, that I was depressed, that I felt so intensely alone, and that I could no longer talk to Ronno because I was probably annoying him." An uncomfortable shiver ran up my spine, reliving those memories makes me feel nauseous.

"How did he react to that? I can't really picture him being the best at giving advice and comfort." She smiles in a joking way, attempting to lighten the conversation.

"He was lovely, he hugged me like a giant teddy bear and told me that he would help me through this. We talked for a while, he asked me why I thought I was annoying Ronno, and I told him what the band had said to me." I answer, feeling a small smile appear at the memory of Mick comforting me.

"What did he say to that?"

"He told me that they were a bunch of single idiots who were jealous, and that I shouldn't ruin a meaningful relationship with my best friend by believing the words of immature drug addicts." I respond, barely withholding my laughter as I watch everyone's reaction.

"He said that?!" They nearly yell, everyone laughing at my answer.

"Yes, and the next day he told them all off for belittling me. During our talk he spoke to me about my isolation, I explained that I did that when I was sad or feeling out of place, and he asked what he could do to make me feel like a part of the team. He honestly made me cry a couple of times from how caring he was. Then he started talking about heavier subjects, such as why I wasn't eating during lunch breaks, why I never accepted snacks, and why I was noticeably losing weight." I state, realizing that I was now broaching the subject of my eating disorder.

"That must've been tough." They state seriously.

"It was, I realized at that moment, how much I missed Ronno. I asked Jagger if he wanted me to leave the band since I was such a problem, but he told me to stop being an idiot. The next day I was given a few sheepish apologies from my band mates, and Jagger became a very prominent person in my life from that day on." I explained.

"That's good. So Mick Jagger stepping up to help you must've put him pretty high on your list of friends right?"

"Yes, I only realized how much he was doing for me when he barged into my room during a depressive episode and all but shoved the phone into my hand. I distinctly remember him telling me not to come out until tomorrow morning. When I held the phone up, he had actually dialed up Ronno, who sounded very tired and confused, as well as concerned." I smile, these are the memories that I hold onto dearly.

"Really? How did he know what number to call?"

"I assume he went snooping around my desk, in one of my drawers was a paper with dates, addresses, and numbers. It was one of the sweetest things anybody had ever done for me." The look on my face was genuine, that was honestly one of the sweetest things anyone has done for me.

"I know you two are still good friends, but was there ever the possibility of anything more?" Oh boy, I hate it when they try to talk about this subject.

"I did find him to be attractive if that's what you're asking, but I was never in love with him. He did ask me out on a date and I had said yes, the date was lovely, but we got caught in a crowd of fans and he was like how he normally is. It made me remember how many groupies I'd seen leaving his room, and how many women I've seen smothered over him at all times, and it scared me away from ever allowing myself to love him." I reply sincerely.

"Could there have been something? If you hadn't cut it off?" They continue to push the topic.

"There could've been something eventually - from the despondent look on his face when I said I didn't want a relationship, I think he wanted us to become something more. I don't regret what I did, I like the friendship I have with him, the last thing I wanted to do was ruin it with his promiscuity and my need for loyalty. We've moved on though, I kind of see him as the older brother I never had." I reply, explaining my reasoning and the aftermath.

"Well, since that ship has definitely sunk, what about Ronson? Was there ever anything there?" They just won't give up will they?

"No... Well, there was one time in high school when we thought we should try dating, but that was spurred on by our teenage inability to understand that we loved each other, but not in that way. We realized that that wasn't us when we tried to act like a couple and both noticed that it felt forced. Ever since then we've been best friends." I state.

"Gosh, you're shooting down all of the fan favorites. Are you interested in anyone? Anyone at all?" They sound slightly exasperated, maybe I should throw them a bone.

"Hmmm... Maybe." I smile, a mischievous glint surely in my eye.

"What do you mean maybe? You can't leave the fans hanging like that!" I can tell that I have their genuine attention now.

"Well, ever since David and I have become friends, I've been... slightly interested in him." I say, jumping straight into the deep end.

"..." The silence could almost be described as palpable, it almost makes me want to laugh at how everyone is stunned into silence.

"Well, don't just stare at me." I laugh lightly.

"... I'm sorry, just processing. Does David know this?" They ask in hurried confusion.

"Well, if he's watching like he said he would, then he knows now." I laughed once again, but this time it had an air of uncertainty to it.

"Don't tell me you just confessed over live TV, in an interview no less!" They say in shock, looking at me with wide eyes.

"What if he doesn't reciprocate!" Their response makes me shiver in discomfort at that possibility, but I respond in humor.

"Then I die of embarrassment, cut all ties, and become a hermit!" I state loudly.

"Oh don't do that Y/N! Only healthy reactions are allowed on this show." The crowd laughs lightly at our convo.

I'm about to respond, but my Motorola starts ringing in my bag. I look to the interviewer before quickly digging through my bag and pulling out the phone. I sheepishly glance at it, the audience having fallen silent at the interruption.

"Is it alright if I answer this? It might be important." I state, I know this sounds bad, but it could actually be important since I left my home and animals under the care of my neighbor.

"Of course, but you owe us one more question before you leave then." They respond, holding out their hand.

"Deal!" I agree, shaking their hand quickly.

"Hello, this is Y/N." I state in a professional tone, getting a funny look from the interviewer at my seriousness.

"Y/N darling!" I am thrown off by the happy and familiar tone.

"...David?!" I state in slight confusion, everyone seeming to lean in closer.

"...Yes?" He responds in the same tone, making fun of the way I responded.

"Why are you calling me? I'm in an interview." I explain, swiftly going back to my professional tone.

"Yes well, when someone confesses they are interested in dating you, I thought the first thing one should do is accept." He responds in a joking yet serious tone.

I'm silent for a few moments in surprise, did David just say he wants to date me too?

"Well, don't leave me without a response darling... Will you go on a date with me?" His serious and self assured tone dwindled slightly, I can hear his uncertainty.

"Yes." My response was short, it was rushed and all I could muster with my amount of shock.

"Good, I'll pick you up after the interview, so I'll see you in a few minutes." He stated before hanging up.

I can't contain the overjoyed smile that spreads across my face, most certainly accompanied by a warm blush. The audience snickers as I clumsily put my phone away, then they start laughing as the interviewer stares at me with a smug grin.

"Who was that?" They ask tauntingly.

"Ohhh... no one." I try to brush it off, but I know no one is believing.

"Really! Does this no one happen to be named David Bowie?" They continue.

I avert my eyes in embarrassment, the audience laughing even louder as I sheepishly nod my head.

Ch.1: Before and Now

Ch.2

My father I remember only slightly. My mother had apparently been in love with a wolf from the forest and snuck away from her owners to be with him.

After a while she became bestowed with the responsibility of carrying me. When she gave birth she went back to her humans who then decided that I looked too much like a wolf, and then proceeded to rip me away from my mother to be taken to a wolf reserve park where we are fenced off and watched by human kind. It disgusts me.

I grew up different from the other wolves; my coat was more luscious, and I had a coat color similar to my mothers. We both have a coat color similar to the pattern and color of a Great White shark; well at least that's what a kid said when they were watching me. They also said that my eyes were quite uncommon, and that she had never seen the purple eye color before in a wolf, guess that makes me even more different, just great.

This place has taken away my puppy hood years, and I will not allow it to take away my adult years as well. I plan on escaping from this wretched place.

I've been watching humans, when they need to check on us they dart the one they need, that wolf then proceeds to fall into an unusual sleep that deeply disturbs me, but seems fine with the others since they just sit around. I've noticed that the humans seem to notice this and leave the doors open slightly when they do, that's my ticket out. I just have to get the timing correct and I can be in the while with a pack. Or I can be a lone wolf if the idiot of an alpha thinks I'm omega material.

_______

It's dawn now, and it's been nearly 6 months since our last checkup. Two humans arrive, one takes out the dart gun and shoot a wolf. He fell asleep instantly. The human starts to walk over to the sleeping wolf, the other stands a few feet in our enclosure, but slightly to the side of the open door, their biggest mistake was thinking that I was liking it here.

I burst through the bush I was hiding in, startling the person, he tries to close the door but I'm already through and running towards the forest, and far away from this hell. I can hear the humans getting in their monsters that they call vehicles, and yelling at each other, probably how I got out. I know that I will have to run really far if I want to escape their searching grounds, I need to push myself a lot harder than I usually do, but I have been practicing my endurance running in the enclosure so I should be fine for at least a couple of weeks.

_______

It's been weeks since I've escaped, and the humans have ceased their search parties. Well I don't know, I'm just assuming since I can't smell their wretched scent here. I do however catch the scent of a group of three females, and a male pup. They do however also carry the stale stench of humans as well.

'Who could they be? They might be like me where they also escaped their human captures, or they could be set free, but that is unlikely.'

As I near the scent I come to the tree line, and cautiously walk out and crouch slightly to look over the hill, to where I pinpointed the scent.

I looked to see exactly what I smelled, but now I see I missed the male packs scent. There are 4 males, but the largest seems to be the alpha. He takes a stance that is saying 'friend or foe' towards the group of females. I see the white wolf leap forward.

'They are definitely human mongrels, they don't even know how to respect an alpha'.

She is such an idiot, why did she do that? That action just challenged the alpha, it also disrespected him, but I can't let her get killed. Something about her seems lonely, and in need of a friend, not to mention that we both look different compared to the others. Her family does nothing as she gets attacked by the alpha; she reminds me of myself slightly.

I've had enough. I sprint over the hill startling both packs, except for the alpha and white wolf who are busy fighting. I put all my weight in my shoulder and ram straight into the alpha's ribs, sending him flying a few feet.

He'll probably take a while to get up from that. I learned that trick when an older wolf tried to take my food, but I wasn't having it.

I look down at the white wolf and help her up, however as soon as she is up I fail to hear the alpha charging at me. He grips onto my neck and throws me to the side; as I try to get up he uses his size to his advantage and throws all his weight on me as he bites down into my neck. I try to bite him but can't reach, and each time I try he tightens his grip; causing me to growl in anger and pain. I'm eventually tired due to my lack of food, and my continuous running to get away from the humans; resulting in my body eventually collapsing due to dehydration, starvation, as well as overall exhaustion.

I feel his weight lifting off me as he gets up; by now both the packs were waiting for the end result of the fight. The alpha won this one, but wait till I get my strength back, then we'll have a rematch.

Ch.2

Balto's Sister Ch.1: The Big Race

Ch.2

"3 mile marker!" Balto exclaims in excitement as he pulls Boris up onto the railing of the balcony we've climbed onto.

_______

Allow me to introduce myself, I'm Luko, I'm a wolf/ husky mix like my brother Balto. I have black fur, and two white patches on my face, one above each eye.

I live in Nome, Alaska with Balto, the whole town seems to hate him because he's part wolf. I don't live with my brother though, he lives too far away, so I live in the town, usually with my friend Jenna, or under a building; no one knows that Balto and I are siblings though, probably because of how different we look.

_______

"Come on Boris, we can cut around the back and watch the end of the race!" I hear Balto voice in excitement as he ignores Boris' complaining.

We both proceed to jump from balcony to balcony until we reach a clothes line, to which I choose to travel by ground whilst Balto continues via buildings. I've never really liked traveling on the ground, but it's safer than whatever the heck Balto does.

Anyways, I jump off the balcony into the fresh, powdery snow, and take off down the alley, dodging the trash on both sides until I see the crowds of people who have gathered around to watch the end of the race. I can hear the sound of a sled team's paw steps eating up the ground as they sprint at full speed to the finish line; I see a flare going off, and someone shouting it's the two mile mark.

Now I'm really excited, I weave through the crowd quickly as I want to see if a different team will win this time; all the other races, Steele always wins, and I'd like to see some change. Of course this is mainly because Steele and his group are always mean to Balto, and that really gets to me most of the time while Balto on the other hand manages to keep his anger in check.

I continue through the crowds and soon spot my favorite human, Rosie, and she's with Jenna. I jump in happiness as I practically bound over to them in joy; they're the only two that don't hold it against me that I'm a wolf, and for that I will always be grateful.

However as I get closer I see two other dogs that both hate me, and they made it clear that they didn't like me when I first met them; so as I try to slowly sink away back into the shadows, Jenna spots me, and barks out,

"Hey Luko! Want to join me, Rosie just got a new sled!" I look over, swallowing my irritation towards the other two dogs, striding over to Jenna with confidence. As soon as I reach them the other two look at me in slight disgust and quickly say a goodbye to Jenna before walking off. I shake my head in annoyance, but I quickly calm down since we're in public.

"Thank God you came to see the race, If you hadn't, I might've been stuck with those two for the rest of the day!" Jenna states in relief as she looks over to me.

"Yah, I'm just glad I spotted you, you looked like you were about to die of annoyance when you were with them." I bark back as I let out a little laugh at the end of my sentence.

"Hey, where's Balto, usually you two always watch the race together?" Jenna voices her confusion as she looks around to see if she missed him.

"Oh, I don't like Balto's method of traveling, so I split off and went my own way." I explain as we sit in an open area near the fence blocking off the street for the racers.

Just as we sit down, we hear the racers make the last turn, I hear Rosie tell us to stay, and as I look down I see Steele once again leading the race. I sigh in annoyance, until I see my brother down the line of the crowd, it seems like he's got a crush on Jenna.

I simply smirked at the thought of seeing him even try to talk to Jenna, it almost made me laugh out loud, he'd try and act tough, but I know he's so shy and sensitive sometimes.

Rosie hurries back, breaking my line of thoughts as she hugs Jenna, she notices I'm here and gives me a hug as well as she says that she's happy I'm here, and that maybe she can get her dad to allow me to join her sled team with Jenna.

As soon as she's done, she immediately turns her attention back to the race and waves her hat in the air as she cheers in Steele, but as she does this her hat gets picked up by a strong gust of wind, and blows straight into the middle of the race track.

I'm looking over as Rosie tries to get her hat, but she is quickly held back by Jenna. I'm about to make a leap for the hat, but I already see Balto in action.

Balto is sprinting after the team, and he catches up pretty quickly seeing as he is already beside Steele; I'm hoping Steele doesn't hurt Balto, but I also can't wait to see if Balto manages to get the hat. I'm soon set at ease as I see Balto have a burst of speed, grab the hat, and slide off to the other side safely.

I visibly relax my tensed muscles as Balto makes his way to us sheepishly with the hat in his jaws. I shake my head and smirk as he drops the hat down and gets bombarded by a hug from Rosie. I hear everybody cheering for Steele, but I ignore it, well, I ignore it till I look over and hear Steele's owner say,

"I don't know, do you think maybe Steele's losing his edge?" I practically almost burst out laughing as I saw how angry that made Steel. He looks like he's about to tear his owner apart; that is until he hears Rosie congratulating Balto on getting her hat.

I see Rosie beginning to put the sled gear on Balto until her father swoops over and grabs her away from him, as well as kicking some snow at Balto as he says for her to stay away from him, and that he's part wolf and might bite her. I can visibly see that he's hurt from the fathers actions, and I would be too. I glare at her father and have to hold back a growl at him. Rosie looks over to me and then back at her father saying,

"See, now you've hurt both of their feelings!" Her father looks at me, and then back at Rosie,

"Listen sweetie, I don't fully trust Luko either, and that's why I always want Jenna with you when she's around. Not to mention Balto is part wolf, he might bite you honey." He picks up the sled and starts walking away as Rosie follows. I begin to follow them, or at least until Steele blocks my path.

"So, you girls enjoy the race." He questions as his tongue glides obnoxiously across his large teeth after finishing his sentence. I walk next to Jenna as she replies. I don't hear her though since I was looking back to see Balto looking even more hurt.

"Hey Jenna, I'm going to go catch up with Balto." I state as I turn around, only to be blocked by Steele.

"You didn't answer my question." He states as he continues to block me. I'm getting annoyed now, so I jump over him with ease, and then start to speedily stride over to Balto.

"So, how're you doing?" I know it's a stupid question, but I had to see if he was alright.

"Oh, I'm doing fine, I got yelled at because I'm part wolf, and then Steele swoops back in and steals Jenna away from me, again!" He explains sarcastically as we continue down an alley-way where Boris then joins us. Boris looks as though he is about to say something, but seems at a loss for words, as am I.

We hear Rosie though, and that quickly perks Balto up as he races through the alley, only to slide right up against Jenna, their noses practically touching. Rosie calls her, and as she looks to them I watch Balto speedily sprint back through the fence and hide. I shake my head as I see him walk out in disappointment after Jenna runs to her people.

"Balto, there's somethings I can't teach you, I'm goose not Cupid." Boris states in exasperation as we walk back through the alley.

Ch.2

Meningsløs Virkelighed(Danish)

Det var tidligt en torsdag morgen, da hun modtog den frygtelige nyhed, at hendes mand var død.

Hun havde undret sig over, hvorfor han ikke vendte hjem i går aftes, endda venter ved telefonen, til sidst ringer til ham, men modtager aldrig et svar.

Hun havde lige gået sine børn, Lisette og Alonso, ned deres lange indkørsel til skolebussen venter, blidt vinke farvel, da det støjende kørte væk, endelig lade hende smil og hånd falde, da bussen gik ud af syne. Når hun vendte tilbage for at gå hjem, indså hun, at fuglene var særlig stille, unormalt så, det gjorde stilheden ubehagelig, da hun blev fanget med sine uophørlige tanker; ikke engang brisen, der raslede de faldne blade, var så højt som sædvanligt. Hun glattede hendes sort flettet hår til side, før tugging uroligt på ærmer i hendes blå-grå sweater, tæt indpakning hendes arme rundt om hendes krop, så hun begyndte at gå hjem, lytter nøje til stykket under hendes sko, hendes sind stadig vandrede i forvirring med hensyn til, hvor hendes mand, Ryker, var. Et par skridt væk fra hendes veranda bremsede hun sin gang, da hun hørte lyden af en bil, hendes skridt vaklede lidt, da hun vendte sig om, afslører det fremtrædende sort / hvide mønster af en Belmont, Ohio politibil kører mod hende. Blændingen mod forruden fra den grå himmel gjorde det umuligt at se, hvem der kørte, hvilket efterlod hende usikker på, om hun skulle føle sig overlykkelig eller forvirret over det overraskende udseende.

Jo tættere det kørte jo hurtigere hendes hjerte slog, tager i lavvandede vejrtrækninger, da hun så bilen trække til et stop et par meter væk. Hendes hænder vrider ubevidst hinanden, mens hun ventede på, at bildøren skulle svinge åben, pludselig føler sig ubehageligt varmt, selvom det var temmelig køligt. Hun kendte de farer, hendes mand var i på grund af hans arbejde, og vidste, at han kunne blive såret eller dræbt på nogen call-out; men intet ville forberede hende til den fortvivlede blik på officerer ansigt, da han trådte ud af bilen.

Ryker var på vagt med sin partner for et indbrud i en bolig zone, den kriminelle var gået ud igen og afrundet huset for at komme bag på dem, da de gik til at komme ind gennem busted døren, skydning begge flere gange i ryggen, før du kører. Politiet søgte i øjeblikket efter ham, men har kun to vidner, en der skimtede ham, da han begyndte at buste åbne deres dør, og en nabo, der så, hvad der skete og kaldte politiet.

Da officeren forklarede, hvad der skete, gik hendes sind tomt, den allerede dæmpede støj fra skoven forsvandt fuldstændigt, og den ubehagelige varme forsvandt pludselig og efterlod hendes krop i stedet for at føle sig tom. Hun hurtigt fandt sig tvunget tilbage til virkeligheden, når den officer, der var nået ud til at røre ved hendes skulder, det var ikke uhøflig eller uvelkomne, da denne officer var rigtig gode venner med sig selv og Ryker, men den pludselige og uventede kontakt chokeret hende nok til at rykke hendes skulder væk og tage et skridt tilbage. Han trak straks sin arm, hans blik kastet ned mod gulvet, mens hun gik op en beklagelig udseende, da hun indså hendes handlinger.

Hun sagde endelig: "Jeg er ked af Carter, jeg føler mig bare lidt overvældet i øjeblikket ."Hendes stemme frygtsomt stille, en let stamme, når hun prøver at forstå og kontrollere alle de følelser, der pludselig løber gennem hende. Et blik på forståelse vasker over hans ansigt, før han nikker med hovedet højtideligt og vender tilbage til sin bil, "farvel Saden."Carter talte og tilbød et kort, trist smil, før han trådte ind i sin bil og kørte væk.

Der var mange tanker farende gennem Sadens hoved, alle nyhederne ikke rammer hende fuldt endnu. Med hendes sind racing hun langsomt gjort sin vej ind i hendes hytte hjem, låse døren, før hviler panden hårdt mod bejdset træ, give sig selv et øjebliks fred, før skubbe ud, og på vej til telefonen for at foretage et par opkald.

-------

Huset er mørkt, afgiver en foruroligende og ubehagelig aura; solen er ikke steget endnu og ingen lys i nærheden, men her er en dreng med sin skoleuniform og rygsæk på stille at lukke hoveddøren. Han begynder at gå væk fra sit hus hurtigt, den ængstelige atmosfære, der omgiver ham, spredes langsomt, jo længere han fik, hans spændte skuldre og on-edge ser mindre ud til simpelthen let paranoia.

Han har et ar over hans øje, dens noget rød farve gør det indlysende mod hans bleg hud. Han fik dette ar samtidig med at han mistede sin mor og halvsøster, bilulykken var brutal, kun ham og en af de andre bilpassagerer havde overlevet.

Han skygger øjnene væk fra de blændende forlygter, der passerer forbi så ofte som han går ned ad fortovet, hans paranoia forsvinder jo tættere han nærmer sig Binghams Dam. Han finder et sted væk fra vejen, sætter sin taske ned, da han observerer de slumrende svaner og ænder. Et lille smil pryder hans træk, som han husker, da han og hans mor, Liz, ville komme her tidligt i morges for at tale og se solopgang, før skolen; hans smil forsvinder så hurtigt, som det var kommet, da han indser, at han kun kan komme her alene nu. Han kunne altid bede sin stedfar Alec om at komme med ham, men han frygtede ethvert svar, som Alec gav, især nu hvor han var den eneste, der overlevede bilulykken.

I et forsøg på at ryste sine tanker væk fra fortiden kigger han tilbage til svanerne og beundrer deres skønhed mod det mørke vand. De første par solstråler begynder at gløde mod den svage himmel, en let brise, der får ham til at ryste, da han ikke har nogen ensartet jakke, da det koster ekstra penge. Når han sætter sig ned og læner sig mod et træ, vinder han ved smerten, der blusser op i ryggen, før han ryster den af og trækker sin taske mod ham, unbuckling det frysende metal og når ind, trækker en mappe, der indeholder uafsluttede lektier; mange af dem havde krøller og tårer, selvom han holdt dem pænt i en mappe. At frigive en træt og irriteret suk han begyndte at arbejde, startende med hans navn,'Skytten Carlisle', hans kolde hænder, der gør det sværere at skrive og et kig på forværring blinker gennem hans øjne, da han ved, at han ikke vil få alt dette hjemmearbejde gjort før skole, frygter at fylde ham ved tanken om at skulle fortælle Alec om den dårlige kvalitet, selvom hans ufærdige og revet lektier var Alec ' s skyld. Med et andet suk kom han tilbage på arbejde og forsøgte at afslutte så meget af det så hurtigt og så præcist som muligt.

-------

Det har været en uge siden jeg fik at vide om hans død, Jeg vidste allerede, at jeg ikke kunne bo i vores komfortable Ohio hjem, især da Ryker byggede det; bare at gå gennem døren forårsagede en kvalmende følelse at vaske over mig ved at vide, at jeg aldrig vil se ham igen.

Begravelsen var i går eftermiddag... Den sorte kjole, jeg havde på, er nu en bunke grå aske i ildstedet. Min datter Lisette gik med mig, det var en blæsende dag med et drys af regn, der støvede jorden udenfor; det ser ud til, at verden endda sørgede over tabet, men det er nok bare mig, der sætter mening i enkle ting. Min søn Alonso tog sin fars død meget hårdt, jeg ved, hvor tæt de var, og at se min søn græde gjorde en tåre gennem min facade af styrke, men jeg var nødt til hurtigt at tørre den væk, da jeg omfavnede min grædende søn. Hans råb varede i en time, Lisette begyndte også at græde, da hun så als rystende form blive trøstet af min. Den nat blev jeg hos dem i deres værelse og sad på tæppebelagt gulv mellem deres to senge, den ene hånd greb i hver af mine, da jeg fortalte dem historier for at sætte dem i søvn. Da jeg vidste, at de sov, jeg fortsatte med at holde deres hænder, lænede mit hoved tilbage mod trævæggen, da jeg stirrede op i loftet, lyset fra månen skaber skygger af trægrene mod den modsatte væg. Jeg sad simpelthen der og tænkte på de opkald, jeg foretog den dag, jeg modtog nyheden; i næste uge vil det, der er tilbage af min familie, være i vores hytte i Skotland, væk herfra, væk fra ham.

Jeg har stadig brug for at fortælle børnene, Jeg er ikke sikker på, hvordan man fortæller dem, at vi flytter væk, væk fra alt, hvad der minder os om deres far. Jeg kan kun håbe, at de ikke foragter mig for denne beslutning, men bare at bo i dette hjem får mit sind til at vandre i en retning, jeg ikke vil tillade mig at gå ind.

------

Klokken ringer højt, når jeg skynder mig ind i lukkedøren i mit klasseværelse, kigger rundt i lokalet, jeg ser alle, der allerede sidder, og læreren ser mig spidst. Sænkning mit blik, Jeg rette ud mit hjemmearbejde og vende-i messily færdige sider til kurven før traipsing forbi min lærers skrivebord for at nå mit sæde, undgå hans og alle andres blik på alle tidspunkter.

Curraigh har den samme strenge stemme som Alec, og jeg kan ikke undgå at være ængstelig, når jeg træder fod ind i hans klasse; hans strenge regler og skræmmende statur hjælper mig ikke nøjagtigt, når jeg prøver at differentiere de to.

Mr. Curraigh kigger op fra sin computer til mig, jeg sluger nervøst og blander lidt i mit sæde, når jeg ser ned på det papir, jeg delikat placerede på mit skrivebord. Klassens stille snak var genoptaget for et øjeblik siden, men blev hurtigt standset igen, da Mr. Curraigh skubbede sin skæve figur ud af sit skrivebord og afslappet gik til forsiden af klassen.

"Mr. Carlisle, vil du forklare klassen, hvorfor du kom for sent? Igen."Hans nonchalant første sætning i høj grad kontrast hans barske udtale af 'igen'. Ubevidst sænker jeg hovedet, da klassen er tavs, andre klasser kan fnise, men de ved ikke at skrue rundt i denne klasse.

Jeg ryster på hovedet ' nej ' ikke fuldt ud tillid til min stemme til at svare uden stammen.

"Jeg kan ikke høre dig Archer. Vil du forklare klassen, hvorfor du kom for sent."Hans skarpe, accenterede stemme ringede ud mod stillheden og efterlod ikke plads til at undgå hans spørgsmål. Jeg ved, at han ser på mig, mens han venter på sit svar. Endelig ser jeg op på ham og svarer stille, da mit blik konstant flimrer mellem ham og loftet.

"Jeg sov over sir, jeg vil ikke lade det ske igen."Jeg forsøgte at præsentere et roligt ansigt for forhåbentlig at forhindre ham i at kalde mig ud igen, mit sind inde er blaring med tanker om, hvorvidt han vil acceptere undskyldningen eller ej. En anden passerer før han går tilbage til tavlen og begynder at skrive, alle hurtigt kopiere det ned i deres notesbøger, samtalen tilsyneladende glemt. En anelse af bekymring fortsatte med at nag i ryggen af mit hoved, at han vidste, at min undskyldning var en falsk, men jeg havde ikke tid til at give det nogen overvejelse, da jeg allerede faldt bagud på noterne, og min nylige håndledsskade vil heller ikke være til gavn for mig.

Klassen er endelig afsluttet, de fleste mennesker blev pakket og venter ved døren til klokken, kun få mennesker sad ved deres skriveborde. Jeg putte de tildelte lektier i deres mappe, placere min notesbog i min taske så godt. Jeg rækker ud efter mappen, når en anden hånd griber den først, en hånd, der ikke tilhører nogen studerende. Curraigh, der holdt min hjemmearbejdsmappe, han lænede sig mod skrivebordet, da han skummet gennem den nu åbne mappe.

"Y' kno., din organisation og pleje ikke tilføje op, når du tænder i rippede papirer ."Han siger, når han langsomt lukker mappen og holder den ud for mig at tage, hvilket jeg hurtigt følger med, stille og stille i min taske.

"Vil du fortælle mig den rigtige grund til, at du altid ser ud til at løbe for sent?"Mr. Curraigh spørgsmål, Hans normalt højt og hæk stemme nu mere stille og indeholder en antydning af bekymring. Det har været et par øjeblikke, og jeg har endnu ikke svaret, når han stemmer,

"Archer, hvis du har en reel grund til, hvorfor du er forsinket, forstår jeg, men jeg kan ikke acceptere disse falske undskyldninger mere. Det er 10. gang, du kommer for sent. Hvis du ikke kan give mig en rigtig grund, så er jeg nødt til at give dig tilbageholdelse."Hans stemme var aldrig meget streng eller hård gennem hele sætningen og havde mere en advarselstone til det, men alt hvad jeg kan mønstre som svar er at ryste mit hoved "nej", da jeg ser op for at møde hans blik. Mr. Curraigh ser simpelthen frem til et sekund, før han frigiver et irriteret suk og skubber ud af skrivebordet.

"Vær ikke forsinket til tilbageholdelse Mr. Carlisle."Er alt, hvad han siger, før han går tilbage til sit skrivebord, klokken ringer og eleverne skynder sig ud af døren, selv følger straks for ikke at være sent til min næste lektion. Mine tanker resten af dagen er overskyet med, hvordan Alec vil reagere, når jeg kommer sent hjem, hvordan han vil reagere, når jeg fortæller ham, at jeg fik tilbageholdelse igen. De frygt puljer i mit bryst, gør det føles stram og luften kvælende som jeg traske gennem dagen.

------

Første dag i vores nye hjem var det et sommerhus, som mine forældre ejede, og jeg arvede. Langt væk fra Ohio, langt væk fra Ryker, hele vejen i Glasgow, Skotland, beliggende i et dejligt område med lolling grønne marker og en stenmur pænt omkring det.

Lisette og Alonso havde taget farten bedre end jeg havde forventet, det ser ud til, at de ville komme væk så meget som jeg gjorde. Jeg havde ringet foran for at sikre, at hytten var klar til, da vi ankom, og en ven af mine forældre kommer over for at se mine børn, da jeg skal gå på mit job så hurtigt som muligt. Farende ud af huset, Jeg giver hurtigt venen et knus, hurtigt med angivelse af den tid, jeg kommer hjem, før jeg kører over til mit lejede Volks .agen-køretøj. Mine tasker rem vride som jeg forsøger at placere alt i bilen, jeg hurtigt skubbe det ind i passagersædet før du justerer spejle og på vej ud til mit nye job.

De grå skyer, der strøer himlen, minder mig meget om hjemmet, men denne travle by er præcis, hvad jeg har brug for for at komme væk fra mit lille byliv. Kørsel på venstre side er dog ganske underligt, noget der vil tage nogle at vænne sig til.

Når jeg trækker ind på parkeringspladsen, bemærker jeg, at skolen nærmer sig slutningen af dagen, jeg håber, at jeg ikke bliver fyret, før jeg endda starter. Hurtigt snuble gennem kontordøren, jeg rette min kropsholdning og skjorte før du går til receptionen og angivelse jeg er den nye videnskab lærer. Kvinden smiler, før du ringer til nogen, jeg antager rektor eller måske en anden lærer.

Efter at have ventet på omkring 2 minutter, Office døren højlydt råber åben, en høj mand med tykt lysebrunt hår og en skræmmende statur skrider ind, giver en lille nik til kvinden før nærmer mig. Jeg står op og giver ham hånden.

"Hej der, Jeg er Mr. Curriagh eller Aric, jeg er her for at eskortere dig til din klasse."Hans stemme har en tyk accent til det, noget jeg bliver nødt til at vænne for nu, da jeg bor i Skotland. Hans skræmmende kropsholdning ser ud til at være i kontrast til det venlige smil, han tilbyder.

"En fornøjelse at møde dig Aric, jeg er Saden ."Jeg reagerer høfligt, før jeg tillader ham at føre mig ud af kontoret og ned ad gangen.

"Så du er den nye videnskabslærer?"Han stemmer i let nysgerrighed og fortsætter med at navigere i de tomme haller.

"Ja, hvad lærer du?"Jeg spørger, går hurtigere for at holde trit med hans hurtige tempo.

"Åh mig? Jeg har altid været litteraturperson."Hans svar får et lille smil til at dukke op, det faktum, at folk her er så hyggelige og indbydende, er noget, jeg elsker. Vi stopper efter endnu et øjeblik med at gå.

"Nå, det er din klasse, selvom du ankom lidt sent."Han forklarer, mens vi ser eleverne pakke deres tasker. Jeg slipper et stille suk, selvfølgelig ville jeg savne hele den første dag i mit job.

"Du skal ikke bekymre dig om at gå glip af din klasse, du kan komme ind for at hjælpe med tilbageholdelse eller udforske grundene."Aric siger, når han flimrer øjnene fra vinduet til mig, er jeg ved at reagere, når klokken ringer højt og ekko gennem de tomme haller, før klasselokalerne svinger åbne og eleverne arkiverer ud. Vi står begge tæt ved vinduet til min klasse, indtil hallerne stille ned igen, kun et par studerende stående rundt, mens nogle er lige nu færdig pakning op.

Aric vender sig for at tale til mig igen, når hans blik vender sig til noget bag mig, hans pludselige råb overrasker mig, og jeg vender mig hurtigt for at se den skyldige.

En ung dreng med mørkebrunt hår stopper straks, hans øjne går bredt ved at blive råbt på, hans arm strammer sit greb omkring sin bog greb mod brystet.

"Bueskytte. Tilbageholdelse er i den anden retning."Aric siger, når han går op til den studerende . Jeg forventer, at enhver studerende er nervøs for at blive kaldt ud af en lærer, men denne studerende, Archer, syntes ligefrem bange.

Før Archer er i stand til at reagere, Aric begynder at tale igen. "Dette er anden gang, du har forsøgt at springe tilbageholdelse, Archer."Giver en lille pause, da han venter på et svar, efter at have modtaget ingen, slap han et irritations suk, før han sagde:" Kom med mig Archer."Begynder at gå tilbage over til mig, Archer efterfølgende et par skridt bagud med øjnene trænet på gulvet.

"Jeg er ked af at skære din tur kort, men jeg er nødt til at eskortere denne studerende til tilbageholdelse."Aric siger, når han kigger tilbage til Archer .

"Helt okay Aric, noget imod, hvis jeg kommer med? Jeg savnede trods alt min første dag."Jeg spørger, kigger på Archer, hans øjne har ikke flyttet fra gulvet hele tiden. Aric nikker kort hovedet, før han fører vejen til tilbageholdelse. Jeg følger hurtigt, forsøger at holde op, lytter som Aric beskriver de dele af skolen, vi passerer igennem.

------

Hvem er denne person? Er hun den nye lærer? Hun sagde, at hun savnede sin første dag her, og vores nye lærer for videnskab var ude af stand til at dukke op.

Jeg løfter hovedet op, Mine øjne ser på hende et øjeblik, mens jeg overvejer, om jeg skal stille mit spørgsmål eller ej. Til sidst giver jeg efter for nysgerrighed, spørger jeg, " er du den nye videnskabslærer?"Mit spørgsmål ser ud til at skræmme dem begge ud af deres small talk, Mr. Curraigh nu tavs, mens jeg afventer hendes svar. Hun vender sig mod mig og tilbyder et venligt smil, før hun svarer: "ja det er mig, Du kan kalde mig Fru Monroe."Hendes svar er rart, men kort, og hendes stemme syntes at svæve lidt, da hun sagde sit efternavn, hvilket fik mit hoved til at vippe så lidt i forvirring over hendes modvilje mod at tale sit efternavn.

"Det er rart at møde dig Fru Monroe, mit navn er Archer."Jeg svarer, min stemme synes mere selvsikker og højere end min normale tone, selvom jeg næppe giver det nogen tanke. Monroe, jeg ved ikke hvorfor, men hun syntes lettere at tale med, det kunne have været fra hendes ikke-skræmmende holdning og højde, eller muligvis at hun mindede mig om min mor, som begge er plausible.

Vi talte om den bog, jeg holdt, da Mr. Curraigh stopper, det rum, som tilbageholdelse holdes i at være lige foran os. Jeg rækker ud for at få fat i håndtaget, øjeblikkeligt glemmer min håndledsskade, indtil jeg frigiver et grunt af smerte, straks trækker mit håndled tilbage og holder det mod mit bryst som den hårde gribende smerte, der oversvømmer mit system, minder mig om i går.

Både Mr. Curraigh og Mrs. Monroe synes chokeret over mit pludselige udbrud af smerte, Mrs. Monroe er om at sige noget, men jeg har ikke tid til at tænke, snublede baglæns jeg blive lidt og køre af sted. Jeg går til det eneste sted, jeg føler mig tryg, Bingham ' s Dam, eller Svane Dam, som min mor plejede at sige; bare huske, der forårsager en bølge af angst for at feje gennem min krop, alle disse ting, der holder sker, er for overvældende. Først mister jeg min mor og søster i en bilulykke, så beskylder min stedfar(som allerede ikke kunne lide mig) mig for det, og nu har jeg en lærer, der minder mig nøjagtigt om min mor, Jeg ved simpelthen ikke, hvordan jeg skal føle eller reagere på disse situationer længere. Jeg er så fanget i disse produktive tanker og smerter, at jeg ikke hører fodsporene nærme mig. Det var den pludselige hånd på min skulder, der fik mig til at gispe overrasket over tilstedeværelsen af en anden person. Curraigh eller muligvis Alec, men jeg bliver i stedet mødt af fru Monroes triste smil, da hun hænger ved siden af mig. Når jeg rækker Hånden ud efter mit håndled, flincherer jeg væk, men efter endnu et sekund tillader jeg hende at se mit håndled, ignorerer den mulige konsekvens, at hun måske sætter spørgsmålstegn ved, hvordan jeg har lidt denne skade.

Det var den lille udvidelse af hendes øjne, der fik mig til at følge hendes blik, jeg valgte aldrig at se på mine skader, så ser mit håndled alle hævede og forslåede årsager mine øjne til at udvide så godt. Hun rører let på mit håndled, og jeg trækker straks væk, smerten brænder gennem min arm. Hun ser ud til at sidde der i et øjeblik af tanke, som om hun overvejer, hvad hun skal sige.

"Bueskytte. Hvordan skete det?"Der var det, den ene ting, jeg ikke ville høre. Jeg ryster på hovedet og kigger væk, først nu indser jeg, at et par tårer havde strømmet ned i mit ansigt og hurtigt tørret dem med min frihånd. Jeg hører ikke et svar på mit afslag, så jeg kigger tilbage og ser Fru Monroe også holde tårer tilbage, selvom hvorfor, jeg ved det ikke. Ryster på hovedet, hun skubber sig ud af gulvet og rækker en hånd ud for mig, som jeg langsomt tager. Nu står jeg støver mig af med min gode hånd, holder løst min rygsæk, mens jeg afventer hendes spørgsmål.

Alt hun gør er, tilsyneladende ryste hendes hoved til sig selv, før motioning for mig at følge hende. Hun fører mig tilbage til skolen, aldrig taler eller kigger til mig, bare stirrer fremad, næsten emptily. Hun tager mig til det medicinske rum og beder mig om at vente ved døren, mens hun går væk for at tale med en sygeplejerske. Jeg spekulerer på, hvad hun siger, har hun mistanke om, at min stedfar forårsagede disse skader? Eller tror hun, at en anden studerende gjorde dette mod mig? Skal jeg bare løbe, mens jeg stadig har chancen? Monroe og sygeplejersken går over til mig, min nervøsitet sparker ind hos en anden person, der nu er til stede.

Jeg forsøgte ikke at være opmærksom på opblussen af smerter, da sygeplejersken indpakket mit håndled i en ispose, den frysende kulde fik mig til at ryste, da vejret udenfor allerede var køligt. Efter et par minutter af glasur mit håndled hun bringer en kompression bandage, snuggly indpakning mit håndled og hånd, smerten er mindsket, men opretholder en stabil smerte, der omgiver hele min arm. Når hun er færdig, giver hun mig instruktioner til at gøre dagligt, og en note til klassen, da det var min skrivehånd.

Monroe venter der, hendes venlige smil erstattet af et seriøst og strengt look, en der gør mine Skridt lidt mere tøvende. Vi forlader med værelse og gå ud i den rolige, øde gangen, hendes ansigt stadig alvorligt som vi begge stoppe.

"Hvordan fik du den skadeskytte."Det var ikke et spørgsmål, men noget, der krævede et svar, ET jeg var ekstremt tilbageholdende med at give. Lystfiskeri mit ansigt væk fra hende, jeg ryste mit hoved ' nej ' igen, ikke ønsker at fortælle hende sandheden, mit sind blaring, at det ville forårsage mere smerte end gavn, at selv om hun troede mig ingen andre ville.

"Archer, hvis du ikke fortæller mig det, bliver jeg nødt til at bede kontoret om at ringe til din far."Hun siger, at hendes stemme mister noget af det er sternness, da hun forsøger at få mig til at svare.

At høre hendes opkald Alec min far får alle disse følelser til bare at eksplodere, min Vrede flyder frit, og jeg kan ikke undgå at reagere kaotisk, "han er ikke min far!"Min råb ekkoer ned ad gangen, stilheden, der er tilbage i kølvandet, er ubehagelig, al den vrede-drevne tillid forlader hurtigt min krop, når jeg trækker vejret ud. Hun er ikke dum, hun skal finde ud af, hvad der foregår, jeg bliver taget væk fra mit hjem, det sidste sted, der minder mig om mor og min søster.

Hendes kropsholdning ser ud til at stivne efter at have hørt mit Svar, Jeg kan kun håbe, at hun ikke bliver vred på mit udbrud.

"Jeg vil kun spørge dig en gang til. Hvem gjorde dette."Hendes stemme var dødsens stille, den anden sætning blev hårdt udtalt og efterlod ikke plads til undskyldninger. Endelig står jeg overfor hende, selvom mit hoved stadig er sænket, Mine øjne flimrer op til hende så ofte som jeg overvejer, hvad jeg skal sige.

"....Alec."Min stemme praktisk talt en hvisken, selvom jeg ved, at hun hørte det, og at vide, at en anden er opmærksom på denne hemmelighed, får mig bare til at føle mig... sårbar.