Hozier, Jackie And Wilson / Sarah Kane, 4.48 Psychosis / Madeline Miller, Circe

Hozier, Jackie and Wilson / Sarah Kane, 4.48 Psychosis / Madeline Miller, Circe

I wish I wrote the way I thought Obsessively Incessantly With maddening hunger I’d write to the point of suffocation I’d write myself into nervous breakdowns Manuscripts spiralling out like tentacles into abysmal nothing And I’d write about you A lot more Than I should

- I Wish I Wrote the Way I Thought, Benedict Smith

it’s rot girl autumn! we're decaying alongside the trees!

Sedí ve tmě a přeje si mít u sebe krabičku cigaret. Nemít strach kvůli kouři zažraným do spárů záclon, prostě bejt v tý svý iluzorní patologický vizi, kde sedí a kouří a praktický věci (jako smradlavý záclony) jsou jí ukradený. Z repráků zní Deftones, hudba plná smutku a sexu. Už dávno ví, jak podivuhodně dobře jdou tyhle věci k sobě. Vyšukat poslední zbytky melancholie nebo šukat tak dlouho, dokud se nedostaví aspoň nějaký pocity, ven z tý prázdnoty.  

Deftones se rozpouští v uších. Libozvučnost, drnost kytar. Neví, jak se cítí, zapomíná na prášky, usíná uprostřed filmů na gauči. Tělo zpracovává ztrátu, tělo se těžce dostává z Limba. Deftones hrajou ukolíbavku démonům v koutech.  

Přes rok chodí po bytě a kontroluje kohouty radiátorů, cvaká vypínači. Snaha vyhnout se průseru, navigovat sebe sama skrz tuhle zkurvenou pakárnu s názvem “dospělost”. Znamená to reproduktivní, cyklicky se opakující práci. Bytí tichou oporou a zároveň příliš neobtěžovat s vlastníma sračkama, protože je už velká holka. Znamená to ustupování ze svých priorit na úkor práce, ukrajování z toho mála volnýho času, co zbývá na psaní a malování. Znamená to předvídatelnost, lapení do klece ve formě zlatýho kruhu a směřování vstříc uřvaným harantům, klaustrofobii bytu, pravděpodobně poporodní depresi.  

I don’t care where, just drive 

Far away 

S každým dalším rokem se ta smyčka kolem krku stahuje, úniková cesta se zužuje. Je to přesně tohle, čeho se posledních deset let bála. Dospělost a placení hypotéky, antikoncepce, prdelí vysezenej důlek na gauči. Nemožnost sebrat se a zmizet někam daleko... 

MALADAPTIVNÍ MECHANICKÝ POMERANČ 

Kapiláry, řezání, korálky krve, nejrannější, do temna  

Na dně Tartaru 

Se dívám na vlastní kapiláry,  

korálky krve kolem zápěstí 

Náramek, který nosilo moje malý já 

Jako groteskní princezna... 

Mám vedle sebe poházený lahve od vína  

A modřiny na sněhobílých stehnech 

Nahmatám vedle sebe cigaretu 

Zapálím si vlasy a řeknu 

„To byl zase den...” 

Na dně Tartaru mám dětský pokojíček 

Usínám v plesových šatech  

Pod vlivem Rohypnolu a levnýho alkoholu 

Potácím se místy, který pak nepoznávám  

Město se mění  

Město 

Na jehož ulice lze navěšet fáze dezintegrace vlastního já. 

Na dně Tartaru je se mnou Sirius 

Sedíme na zemi vedle sebe a pijeme kradený pivo 

Potom vytáhne nůž a po(d)řeže mě 

A jeho vlčí čelisti stisknou můj krk 

A já mu za to poděkuju...