
she/her. I articulate feelings I had long ago buried, confide my pain and scars, break taboos and write openly about life and experiences with a psychiatric diagnosis. TW: Content I'm about to share might be triggering to some (sh, ed, sa, si etc.). Be careful.//Artikuluji pocity, které jsem měla už dávno za pohřbené, svěřuji svoje bolesti a šrámy, bořím tabu a otevřeně píšu o životě a zkušenostech s psychiatrickou diagnózou.
34 posts
Its Rot Girl Autumn! We're Decaying Alongside The Trees!
it’s rot girl autumn! we're decaying alongside the trees!
-
the-sourwolfs-spark reblogged this · 11 months ago
-
the-sourwolfs-spark liked this · 11 months ago
-
endwersed reblogged this · 11 months ago
-
just-a-zesty-lil-rat reblogged this · 11 months ago
-
lonelygworl reblogged this · 11 months ago
-
lonelygworl liked this · 11 months ago
-
feed-your-tropes reblogged this · 11 months ago
-
endwersed liked this · 11 months ago
-
barlowstreet reblogged this · 11 months ago
-
daisymayjune reblogged this · 11 months ago
-
billiebtw liked this · 1 year ago
-
subterranean-siren reblogged this · 1 year ago
-
kmn7 liked this · 1 year ago
-
nvr4getme reblogged this · 1 year ago
-
nvr4getme liked this · 1 year ago
-
girlinterrupteds-world reblogged this · 1 year ago
-
girlinterrupteds-world liked this · 1 year ago
-
first-witch reblogged this · 1 year ago
-
first-witch liked this · 1 year ago
-
redwidow616 reblogged this · 1 year ago
-
redwidow616 liked this · 1 year ago
-
zwampp liked this · 1 year ago
-
inthesecretgardens liked this · 1 year ago
-
at-the-cemetery reblogged this · 1 year ago
-
thoughts-of-a-silly-goose liked this · 1 year ago
-
odysseus-s-sword reblogged this · 1 year ago
-
odysseus-s-sword liked this · 1 year ago
-
hersforthebreaking liked this · 1 year ago
-
hersforthebreaking reblogged this · 1 year ago
-
worldsbiggestnerd101 reblogged this · 1 year ago
-
worldsbiggestnerd101 liked this · 1 year ago
-
novkovsky reblogged this · 1 year ago
-
shark-tranny liked this · 1 year ago
-
theswallowdipsherwings reblogged this · 1 year ago
-
irishfry reblogged this · 1 year ago
-
irishfry liked this · 1 year ago
-
gatheryerosebuds14 liked this · 1 year ago
-
umbreonwolfy reblogged this · 1 year ago
-
umbreonwolfy liked this · 1 year ago
-
clarabowmp3 reblogged this · 1 year ago
-
clarabowmp3 liked this · 1 year ago
-
liaazhang reblogged this · 1 year ago
-
liaazhang liked this · 1 year ago
-
tradingtruthsforlies liked this · 1 year ago
-
left-in-the-motel-bar reblogged this · 1 year ago
-
sassforallofeternity reblogged this · 1 year ago
-
sassforallofeternity liked this · 1 year ago
-
yourivygrows reblogged this · 1 year ago
More Posts from Asphodelandbelladonna
MALADAPTIVNÍ MECHANICKÝ POMERANČ
Kapiláry, řezání, korálky krve, nejrannější, do temna
Na dně Tartaru
Se dívám na vlastní kapiláry,
korálky krve kolem zápěstí
Náramek, který nosilo moje malý já
Jako groteskní princezna...
Mám vedle sebe poházený lahve od vína
A modřiny na sněhobílých stehnech
Nahmatám vedle sebe cigaretu
Zapálím si vlasy a řeknu
„To byl zase den...”
Na dně Tartaru mám dětský pokojíček
Usínám v plesových šatech
Pod vlivem Rohypnolu a levnýho alkoholu
Potácím se místy, který pak nepoznávám
Město se mění
Město
Na jehož ulice lze navěšet fáze dezintegrace vlastního já.
Na dně Tartaru je se mnou Sirius
Sedíme na zemi vedle sebe a pijeme kradený pivo
Potom vytáhne nůž a po(d)řeže mě
A jeho vlčí čelisti stisknou můj krk
A já mu za to poděkuju...

Těch nekonečných pár dní Štědrým dnem a Silvestrem mi přináší nostalgii. Mám na prstech třpytky, přinesla jsem si paměťovku s písničkama, co jsem poslouchala v roce 2015. Dokonce jsem našla pár fotek z tý doby. Zírám na svoje krátký vlasy a vyhublý torzo z tý doby. Byla jsem tehdy hrozně nešťastná, vím, že jsem byla. Ale ne kvůli rodící se ppp. Do uší mi řve Manson agresivní verše, přináší vlny vzteku mýho křehkýho já, který bylo nasraný na celej svět. Myslela jsem, že budu touhle dobou už jiná. Ale jsem pořád uvnitř to křehký zvířátko, nasraný na celej svět.
Vracím se v čase a přináší mi to pocit klidu. Kontroly. Jak zvrácený je, že se cítím v bezpečí v útrobách Tumblru, se starými indie fláky, gay pornem a černobílými gify ne zrovna zdravých lidí...? Je to zvrácený? Vracím se k něčemu, co je mi známý, nemám jinej coping mechanism. Možná je to proto, že byl tehdy můj život na hovno, ale pořád relativně jednoduchej.
There is a taste for blood And it's something deep inside
Propad králičí norou byl jednoduchej. Příliš citlivý děcko, asi příliš ambiciózní, který touží po uznání lidí, kteří v životě uznání od svých rodičů nedostali. Ta chytrá, která úplně nezapadá, protože má mozek nějak jinak nadrátovanej. Možná je v tom něco, co teprve odhalím, možná nějaká porucha, která ještě nebyla přidaná do mý tlustý složky diagnóz. Toxický prostředí několikageneračního baráku, neharmonický soužití babičky a mámy, časná potřeba mámu chránit před nebezpečným světem. Příliš brzký chápání toho, jak věci jsou. Každá neděle prorostlá na sebe řvoucími prarodiči, takovej nějakej pocit odcizení od toho všeho...šikana, problém s přijetím sebe sama, včetně svý sexuality, the usual bunch of shit. Koktejl příči, recept na katastrofu v podobě depresí od čtrnácti. Vymáchání se v tom Temnu, marinování a smažení se za živa jako zdechlina ležící na zemi. Toužení, aby se někdo zeptal, co mi doprdele je. Asi kvůli všemu, co se dělo předtím, jsem měla takovej blok se s tím svěřit. Nedůvěra, panika. A pak se stejně nic nezměnilo, jen jsem se proměnila v problém na dvou nohách, kterej mamka vozila do vedlejšího města na terapie. Mamka se starala, bylo by nefér se tvářit, že ne. Je na hovno nemít slova, kterýma by se to dalo vysvětlit.
Zavrtávání se do knih, ztotožňování se se spisovateli, co se nakonec zabili nebo aspoň skončili na nějakej ten čásek ve cvokárně. Už odmala jsem tušila, že skončím jako oni, jen nebudu slavná, budu úplně nahraditelná, nedůležitá součástka. A pak jsem objevila zázračnej svět blogů, twitteru a nakonec tumblru s děckama, co jsou taky tak nějak rozbitý.
Je to deset let a nic se pro mě nezměnilo. Navenek jo, navenek jsem dospělá. Navenek mám vysokou, chodím do práce, tak nějak funguju, vykonávám opakující se úkony, důležitý pro tu performanci dospělosti. Ale pak přijde těch pár dní, kdy se zavinu do kokonu smutku jako do peřinky. S nostalgií myslím na pořezaný paže a hladovění, topení se při zvuku hudby Mansona, kdy ještě sám jen hrál a měl masku pevně na obličeji. Myslím na hlad v žaludku i duši, na patologickou touhu se tam vrátit, vrátit se do patnácti, protože tehdy bylo společensky přijatelný tyhle pocity cítit, byl to příznak doby.
Jsem dospělá, mid-twenties. Kdybych se s tímhle svěřila, asi bych musela projít uličkou hanby z vět, že to bych už měla mít vyřešený, že už mi snad není patnáct, že už bych měla mít rozum. Kulisy tvoří všechny ty mladý rodinky s děckama a hypotékou na krku. Z pohodlí svý střední třídy se můžu zahrabat do temnoty a snažit se tak vyrovnat se světem, co je prostě zkurvenej. Válka pár set kilometrů daleko, kliamtická krize pár let od nás. Nejistota, co bude za měsíc. Tlak na reprodukci, kterej je s každým dalším rokem větší, očekávání, že se usadím v hetero vztahu a nebudu chtít nikdy nic jinýho, než to hnízdečko s chlapem a fakanem. Mateřství s tou tunou očekávání a selhání, s rizikem předání deprese, úzkostí, ppp a suicidálních tendencí něčemu, co porodím a po zbytek života se budu bát, jestli se tomu něco nestane. S vidinou, že bude během vývoje procházet tímtéž peklem jak já a nebudu mu moct pomoct. Fašisti a nácci se sápou po moci, kam se podívám. Na hrozbu jaderný války jsme si tak nějak zvykli, je to denní realita. Osobní je politický. Očekává se ode mě, že si nasadím klapky na oči a poslušně budu od devíti do pěti hákovat, dokud mě konečně někdo nenapustí a já si odbudu svou povinnost jako “žena”. A pak znovu, dokud to nebude společensky dost. Mateřství, zatímco si muž bude dál udržovat svý koníčky, protože ho přece nebudu omezovat. Za předpokladu, že se všechno neposere, že nepřijde ekonockický inferno nebo válka. Válka, doprdele. A pak stejně klimatickej rozvrat, pravděpodobně i společenskej. Radikalizace.
Jo. Snažím se dělat osvětu ve svý bublině. Sdílet svou “veganskou zelenou propagandu”. A pak jsou chvíle jako tahle, kdy prostě chci zalézt do toho koutku svý duše, co tam je přinejmenším deset let, potopit se do smutku. Přemýšlet o smrti, sebedestrukci. Nebo naopak totálním hedonismu, protože stejně umřeme. Mám pak chuť vyhodit antidepresiva, mít sex s cizinci a sehnat si drogy. Bude konec světa, radujme se, veselme se. Takhle jsem si svou budoucnost nepředstavovala, ale kdo jo. Kdo sakra jo.
Je to vlastně tak nějak tragikomický. myslela jsem, že svět bude takovej, že nebudu mít důvody se potápět do smutku, ale přijde mi, že je to každým dnem horší.




Van Gogh details
Svoji identitu chráním jako tajemství před všemi ostatními. Dirty little secret. Neprošla jsem tím, čím prošli ti v tom průvodu, nejsem autenticky mnou. Cítím se jako podvrh, jako fejk, jako...shit.
Bylo léto po maturitě. Už asi měsíc a půl jsem byla zavřená doma a už mi z toho hrabalo. Bylo to v červenci. Cítila jsem ten tlak od doby, co jsem poznala E. ten stejnej pocit, jako že něco hraju, jako že něco předstírám. Denně jsme si psaly, ráno hned po probuzení zpráva na twitteru, přání pěknýho dne, co se nám stalo během dne, sdílení písniček, který jsme právě poslouchaly a knihy, který četly. A uprostřed mýho hrudníku díra jako vyleptaná žíravinou, že je člověk, kterýho miluju, dvě stovky kiláků daleko. Nebo jako provázek přivázanej k vnitřnostem a s každým pohybem cuknutí zpátky do reality, že tu není, že tu nejsem s ní.
Už tu není. Vymazala jsem ji z paměti jako příliš bolestivou vzpomínku. Moje vlastní fantazie a sráčství mě přiměly k tomu, že jsem asi půl roku trpěla pro někoho, kdo ani nebyl single a ani nebyl queer. Kdybych to řekla rovnou, mohla jsem si ušetřit celou odysseu od pobláznění a denního snění po postupné hořknutí a hnití, až ten provázek odpadl a zůstal jen pocit svrbění v hrudním koši a zrychlení tepu, když na sockách zahlídnu něco od ní. Dlouho jsem byla v bloku, možná to bylo lepší tehdy. Pokaždý je to jako rána elektrickým proudem. Vlastně ani ne tak kvůli ní jako kvůli tomu, co cítím, kvůli té celé kapitole a kvůli tomu, že nejsem out.
Bylo to hrozný, třásly se mi ruce, když jsem do zprávy vyťukávala, že chci, aby to věděla. Pak jsem čekala v hrozný úzkosti na to, co mi odpoví. Jestli vůbec odpoví, protože internalizovaná homofobie byla tehdy (jen tehdy?) mojí součástí. Pila jsem kradený víno ze spíže rodičů, protože jsem za ten měsíc nevylezla na slunce a nedokázala dojet do sámošky (navíc by se na malý vesnici mamka asi dohmátla, že jsem si koupila chlast, byť jsem to nikdy nezkusila, myslím. The feeling of being constantly watched, judged.) pila jsem to hnusný víno a zatímco jsem čekala, koukala jsem na sebe do zrcadla, smiřovala se s tím, že odteď budu někým jiným. Je to moc definitivní, už se nedá vrátit do stavu předtím. Brečela jsem. Brečela jsem, když jsem to ten stejnej den řekla ségře. Pamatuju si to hrozně živě. Kdyby to pro mě nebylo důležitý nebo kdyby to nebylo reálný, asi bych si to nepamatovala tak živě. Ne?
Poslední čtyři roky si hraju na hetero člověka. Jsem v hetero vztahu, takže mám pocit, že moje queerness dřímá někde uvnitř, hybernuje, najednou není mojí součástí, najednou jsem straight, “normální”. Jenže to není pravda, protože čas o d času někoho potkám na ulici nebo v práci a zas se to probudí.
Na fesťáku jsem potkala kamarádku ze základky. Hulily jsme a pak mi řekla, že se o mě šířilo, že jsem lesba. Základka byla shithole i tak, ale tohle zjištění moji zkušenost korunovalo na the trauma origin no.1. z několika důvodů. V tu dobu jsem si sama nebyla jistá, jak to mám a vlastně se mi docela líbila jedna spolužačka. Trávila jsem s ní hodně času, chodila s ní vyzvedávat jejího bráchu do školky, poslouchala její pindy o klucích, byla tou dokonalou vrbou jako obvykle. A reálně jsem s ní chtěla bejt, protože jsem k ní něco cítila. Nenapadlo mě, že to je vidět ven, že to vzbuzuje podezření, když dokonce mně samotný trvalo měsíce si to přiznat.
Zpětně si myslím, že to vypustila ona.
Nikdy bych si nedovolila překročit hranice, říct jí to nebo se jí dokonce dotknout. Ani nevím, jestli jsme se někdy objímaly. Myslím, že si jednou opřela hlavu o moje rameno a možná slyšela, jak mi začalo bušit srdce, možná mě proto o to víc od té doby mučila těma kecama o klucích, co jí vypisujou na fejsu. Možná si dala dvě a dvě dohromady.
Možná to byl podobnej moment jako s K., kdy jsme úplně vykalený seděly v nějakým baru a já jsem ji začala líbat, před tou spoustou cizích lidí. To už jsem hrála svou roli a to, co jsem udělala mě překvapilo asi stejně jako K. první holka, kterou jsem kdy políbila. Fireworks and shit. Pak jsem víceméně utekla a až před měsícem se jí konečně omluvila.
Hraju. Pořád hraju. Hraju svou stabilitu, mlčím o depresích. Mlčím o tom, že jsem ve skutečnosti bi. Čekání na vhodný okamžik, zatím jenom pět let. Lol.