Tw Depressing Thoughts - Tumblr Posts
People don’t realize how bad depression actually affects a person until your living with it. It doesn’t only affect the person with depression but the people around them as-well.
As a person with depression it’s so much more than what people make it out to be sometimes. I’m bed rotting for 99% of my day. We’re not always sad, a lot of us still smile and laugh. It’s aching feeling of emptiness and hopelessness. It’s feeling like nothing can fulfill you anymore, cause for the few minutes you are happy you go back to feeling alone and empty. It’s waking up in the morning and finding no purpose in your life, yes we have goals, a lot of us do but we have the hopeless feeling of we will never fulfill those goals. These feelings will take over almost every aspect in your life.
Hanging out with friend’s won’t feel the same, it will stop being fulfilling, and things you once loved doing will only fall into the background of your empty pained mind. You’ll lose every motivation you had in life, showering will become of difficult task, brushing your teeth, eating, sleeping, drinking, and so much more will start to feel meaningless.
It’s not only draining for the person dealing with depression but also people around them. A lot of people don’t know how to help or react so a lot of the time all they can do is stand by and watch as the person they love fall into a state of emptiness.
Depression has so many bigger affects than most people realize.
Hi yes adding to what you’ve said! I genuinely love questions like this. It’s such a deep question and though I am not an actual major in psychology (not yet atleast) I am someone who as well had my fair share of struggles with it and I’ve done a lot of research. Depression can be an umbrella term, yes, though I’ve never seen it that way. Everyone is a little depressed or has anxiety which is very true, only difference is when it becomes a diagnosis it’s more of a disorder. Which technically just means it’s making you struggle a lot more than you are suppose to and it’s keeping you from working on daily tasks. Also what you have described is chronic depression. Chronic depression is a type of depression (there are many types) it’s something you are born with and you have to live with for your whole life. It’s mostly created from genetics, so if you have parents who suffer from mental illness you are likely to also get that same issue. Depression isn’t necessarily curable and more you learn to cope with it (going back to how I said I think everyone has a little depression). It’s a long process of healing from the way it overtook your thoughts and body and learn to live with it rather than let it control you.
People don’t realize how bad depression actually affects a person until your living with it. It doesn’t only affect the person with depression but the people around them as-well.
As a person with depression it’s so much more than what people make it out to be sometimes. I’m bed rotting for 99% of my day. We’re not always sad, a lot of us still smile and laugh. It’s aching feeling of emptiness and hopelessness. It’s feeling like nothing can fulfill you anymore, cause for the few minutes you are happy you go back to feeling alone and empty. It’s waking up in the morning and finding no purpose in your life, yes we have goals, a lot of us do but we have the hopeless feeling of we will never fulfill those goals. These feelings will take over almost every aspect in your life.
Hanging out with friend’s won’t feel the same, it will stop being fulfilling, and things you once loved doing will only fall into the background of your empty pained mind. You’ll lose every motivation you had in life, showering will become of difficult task, brushing your teeth, eating, sleeping, drinking, and so much more will start to feel meaningless.
It’s not only draining for the person dealing with depression but also people around them. A lot of people don’t know how to help or react so a lot of the time all they can do is stand by and watch as the person they love fall into a state of emptiness.
Depression has so many bigger affects than most people realize.
𝓑𝓪𝓫𝔂 𝓗𝓸𝓽𝓵𝓲𝓷𝓮
- by 𝘗𝘰𝘱𝘱𝘺
- - -
9 to 5 - 5 to 9
Repeat.
Work, eat, sleep
Repeat,
Work from 9 to 5
Stare at the ceiling from 5 to 9
Repeat.
Work more, push food down your throat and feel guilty as you sleep.
Well as you wait for your brain to finally shut down,
- would it fucking finally shut down ?
Fake it till you make it they say
So you make it as you fake it.
But is it really fake if it comes so naturally ?
Does it make your smile true if you do it without thinking ?
Are you happy ?
You surely don’t feel like it but people say you seem fine.
Are you though ?
You don’t know anymore.
What do you feel ?
What is happiness anyway ? Isn’t it feeling idly calm, not being bothered by anything…
You feel like that, unbothered, plain… Empty.
All the things plaguing your mind are just too much so it’s better to lock them away, they would ruin your happiness, this idleness.
You widely prefer feeling nothing than be overwhelmed.
Surely you aren’t overwhelmed if everything seem worthless.
If it’s worthless than it is not important and not worth any attention.
- like you
Change, you needed change.
That’s why you hair is different.
Longer, shorter, greener, blonder, bluer…
You needed to feel different,
To see another thing stand out in the mirror,
To see another person in the mirror.
Because you are sick of this plain face staring right back at you, trying to expose all of this ugly truth.
Change, you wanted change.
Because when things change, then time passes
and if time passes the past passes away
You want that.
Yes, you need that.
For the past to leave, for those events to be no more in your mind.
You forget.
But that look in the mirror — those bored eyes in the glass staring right back — they reveal your soul.
It reminds you.
Yes you remember where you are, who you are, what you feel.
The reflection in the mirror, is it your true self ?
Because you definitely don’t like what it shows.
How old even are you ?
You feel like your life has the rhythm of a broken record,
Your body the energy of a corpse,
Your mind the torment of a martyr,
But you just started living.
Why are you doing this ?
Why would you do that to yourself ?
Fucking breath, stop crying and smile a bit,
Come on it’s not that hard,
Stop fucking dwelling on things.
But that’s all you can think about at night when your ceiling seems to be your only friend.
When your bed has been calling your name from the moment you woke up but now seems to want you anywhere else.
When you find yourself once again in this position, an unrequited love for sleep.
You need him but it would not hear your calls.
So its arch nemesis takes its place .
Running.
Again and again.
Without stopping.
Fusing with thoughts, ideas, images, sounds, memories, emotions…
Everything distorted, keeping your attention and your eyes wide open.
Silence.
You need silence.
- will your brain fucking shut up !?
Stop.
It has to stop.
Your erratic breathing being a useless source of concentration.
Something.
You need something to make it stop.
*sigh*
You listen.
You concentrate on it.
A strangers’ voice, laugh, humming, singing, breathing, heart beating…
It’s as if the warmth missing beside you is filled by the noise coming in your ears.
Shushing the havoc in your mind.
A sweet and warm melody lulling you into a slumber.
But your eyes are forced open by the ringing of the alarm.
How could you ? Flee reality ?
Stop fucking hoping.
- You hate hoping
Why should you get up ?
You really don’t want to.
Why does the simple thought of stepping foot out of the cover makes your eyes water ?
People wouldn’t mind anyway.
You wouldn’t mind either way.
You are still tired, you should go back to sleep then, right ?
Nothing is holding you back.
Except for the impossibly high expectations you set for yourself, the idea that every lasting moment might be decisive for your future, that you might miss something, the idea that every eye is on you and people constantly eavesdrop on your life criticizing every single one of your movement and choice…
You have to get up then.
You force yourself to.
It feels like it often, like you have to force yourself to live.
So you are tired.
You are tired as you get dressed,
You are tired as you brush your teeth,
You are tired as you wash your face
- that fucking ugly face looking at you in the mirror
You are tired as you skip breakfast,
You are tired as you tie your shoes, as you put on your coat,
You are tired as you step out of the door.
Just an empty bag on your shoulder as you drown your mind in the sound coming out of your headphones.
You weave through a faceless crowd, walking without watching because everything is a routine by now.
You are tired as you walk.
Your eyes staring into nothingness, a blank stare plastered on your face.
You must fix this before arriving, before seeing people you know, before disappointing people by letting them in on the ugly truth.
It’s only when you see that your shoelace has come undone that you realise where you are.
Your gaze is now fixated on the landscape.
Cars passing by, joggers running on the side, teenagers walking to school.
People seem so little from up here.
You feel so little here, in this world.
The air is cold, biting at your skin and making your eyes water as you can’t seem to will them closed.
Your mind is blank, your heart feels calm.
It is as if the numbness at the tips of your fingers took hold of your entire body and soul.
You stare at the sky, your mind reeling with dreams of flying — yes — of feeling free.
Maybe you should call.
It would be a good idea to call.
But if you do, wouldn’t it mean you’ve passed a point of no return ?
You don’t want to realise that, no you prefer denial, you prefer nothingness, emptiness, numbness.
But your fingers have typed the numbers and it is dialing.
The ringing filling your ears.
You have always wondered how it felt to fly.
How the wind flowing through your clothes, against your skin would make you feel free.
Yet you’ve always been the type to bury yourself in a hole hoping to see one day the blue of the sky.
And as the line seems to get cold.
- you feel numb, you’ve been burning with haste
- And you realise it now what a terrible waste
You dream that you would be an angel, with beautiful wings, able to touch the clouds.
But in the end, you know you were never meant to soar high in the sky.
As Icarus you brunt your wings down and everything came crashing down…
Finally, your mind stops reeling as another phone is ringing.
- - -
Inspired by @jackstauber ’s song “Baby Hotline”
+ ringing sounds from the song as well
Credit to @adhimuff_ and @avogado6_jp for the piece of arts I used to illustrate my words.
+ montage on CapCut.
Be aware that this piece tackles dark subjects surrounding mental health.
If you find yourself in a position as such, you should seek help (even though it is easier said than done I know) but talk to a parent or close person. Aside from that you can always reach out to a su*c*de hotline. It is very important to get help, hope is not lost. ❤️
Moreover I am conscious my prononciation isn’t perfect in this audio so I apologize for that, I’ll do better in the future 🫶🏻
- Beaucoup d’amour, Poppy ❤️
🔺Original work, please do not steal or copy. Thanks. 🔺
It’s not that my parents didn’t love me, it’s that I’d never do/say such horrible things to someone I loved.
Please read these. You will never know when this information will be needed in your life. And it always better to be safe than sorry.
I love you 🫂
Please read these. You will never know when this information will be needed in your life. And it always better to be safe than sorry.
I love you 🫂
Please read these. You will never know when this information will be needed in your life. And it always better to be safe than sorry.
I love you 🫂
Please read these. You will never know when this information will be needed in your life. And it always better to be safe than sorry.
I love you 🫂
Entry One
ℳ𝓎 𝓅𝒶𝓇ℯ𝓃𝓉𝓈 𝒽𝒶𝓋ℯ 𝒶𝒸𝒽𝒾ℯ𝓋ℯ𝒹 𝒻𝓊𝓁𝓁 𝒸ℴ𝓃𝓉𝓇ℴ𝓁 ℴ𝓋ℯ𝓇 𝓂𝓎 𝓁𝒾𝒻ℯ， 𝓃ℴ𝓌 ℐ 𝒸𝒶𝓃’𝓉 𝒹ℴ 𝓉𝒽ℯ 𝒻ℴ𝓁𝓁ℴ𝓌𝒾𝓃𝑔：
~ 𝓊𝓈ℯ 𝓂𝓎 𝒫𝒞 （𝒯𝒽𝒶𝓉 𝓌𝒽𝒾𝒸𝒽 ℐ’𝓋ℯ 𝓅𝒶𝒾𝒹 𝒻ℴ𝓇）
~ 𝓊𝓈ℯ 𝓉𝒽ℯ 𝓉ℯ𝓁ℯ𝓋𝒾𝓈𝒾ℴ𝓃 𝓊𝓃𝓁ℯ𝓈𝓈 𝓌𝒾𝓉𝒽𝒾𝓃 𝓉𝒽ℯ 𝓈𝓅ℯ𝒸𝒾𝒻𝒾ℯ𝒹 𝓉𝒾𝓂ℯ𝓈
ℐ𝓉 𝒹ℴℯ𝓈𝓃’𝓉 𝓈ℴ𝓊𝓃𝒹 𝓈ℴ 𝒷𝒶𝒹 𝓊𝓃𝓉𝒾𝓁 𝓎ℴ𝓊 𝓇ℯ𝒶𝓁𝒾𝓏ℯ 𝓉𝒽𝒶𝓉 ℐ 𝒶𝓂， 𝒾𝓃 𝒻𝒶𝒸𝓉， 𝓉𝓌ℯ𝓃𝓉𝓎 ℴ𝓃ℯ 𝓎ℯ𝒶𝓇𝓈 ℴ𝓁𝒹． ℐ’𝓂 𝓃ℴ𝓉 𝓅ℯ𝓇𝓂𝒾𝓉𝓉ℯ𝒹 𝓉ℴ 𝒽𝒶𝓋ℯ 𝒶 𝒿ℴ𝒷， ℐ 𝒸𝒶𝓃 𝓃ℴ𝓉 𝑔ℴ ℴ𝓊𝓉𝓈𝒾𝒹ℯ 𝓊𝓃𝓁ℯ𝓈𝓈 𝒾𝓉 𝒾𝓈 𝒻ℴ𝓇 𝓈𝒸𝒽ℴℴ𝓁 ℴ𝓃𝓁𝓎， ℐ 𝒸𝒶𝓃 𝓃ℴ𝓉 ℯ𝓍𝒾𝓈𝓉 𝒾𝓃 𝒶 𝓌𝒶𝓎 𝓉𝒽𝒶𝓉 𝓌𝒽𝒾𝒸𝒽 𝓌ℴ𝓊𝓁𝒹 𝒹𝒾𝓈𝓅𝓁ℯ𝒶𝓈ℯ 𝓉𝒽ℯ𝓂．
ℐ 𝓇ℯ𝑔𝓇ℯ𝓉 𝓉ℴ 𝓈𝒶𝓎 𝓉𝒽𝒾𝓈， 𝒷𝓊𝓉 ℐ’𝓋ℯ 𝓈𝓀𝒾𝓅𝓅ℯ𝒹 𝒹𝒾𝓃𝓃ℯ𝓇 𝒾𝓃 𝒽ℴ𝓅ℯ𝓈 ℴ𝒻 𝒶 𝒻𝓊𝓁𝓁 𝓇ℯ𝓁𝒶𝓅𝓈ℯ． ℐ 𝒸𝓇𝒶𝓋ℯ 𝓉𝒽𝒶𝓉 𝒸ℴ𝓃𝓉𝓇ℴ𝓁 ℴ𝓋ℯℯ 𝓂𝓎 𝓁𝒾𝒻ℯ 𝓇𝒽𝒶𝓉 ℐ 𝒹ℯ𝓈ℯ𝓇𝓋ℯ 𝒶𝓈 𝒶𝓃 𝒶𝒹𝓊𝓁𝓉．
ℐ’𝓋ℯ 𝒷ℯℯ𝓃 𝓈ℴ 𝒹ℯ𝓅𝓇𝒾𝓋ℯ𝒹 ℴ𝒻 𝒷𝒶𝓈𝒾𝒸 𝒸ℴ𝓃𝓉𝒶𝒸𝓉 𝓌𝒾𝓉𝒽 ℴ𝓉𝒽ℯ𝓇 𝒽𝓊𝓂𝒶𝓃𝓈 𝒻ℴ𝓇 𝒶𝓁𝓁 ℴ𝒻 𝓂𝓎 𝓁𝒾𝒻ℯ．
𝒯𝒽𝒾𝓈 𝒾𝓈 𝓉𝓇𝓊ℯ 𝒷𝓎 𝓂𝓎 𝓅𝒶𝓇ℯ𝓃𝓉𝓈， 𝒶𝓃𝒹 𝓅𝒶𝓇𝓉𝒾𝒸𝓊𝓁𝒶𝓇𝓁𝓎 𝒷𝓎 𝓉𝒽ℯ 𝒻𝒶𝒸𝓉 𝓉𝒽𝒶𝓉 𝒻ℴ𝓇 𝓂𝓊𝓁𝓉𝒾𝓅𝓁ℯ 𝓎ℯ𝒶𝓇𝓈 ℴ𝒻 𝓂𝓎 𝒸𝒽𝒾𝓁𝒹𝒽ℴℴ𝒹 𝓂𝓎 𝒻𝒶𝓂𝒾𝓁𝓎 𝓌ℯ𝓇ℯ 𝒾𝓃𝒹ℯ𝓃𝓉𝓊𝓇ℯ𝒹 𝓈ℯ𝓇𝓋𝒶𝓃𝓉𝓈－ 𝓉𝒽ℯ ℴ𝓃𝓁𝓎 𝓇ℯ𝒶𝓈ℴ𝓃 𝒾𝓃 𝓌𝒽𝒾𝒸𝒽 ℐ 𝓈𝒶𝓎 𝓉𝒽𝒶𝓉 𝒾𝓈 𝒹𝓊ℯ 𝓉ℴ 𝓉𝒽ℯ 𝒻𝒶𝒸𝓉 𝓌ℯ’𝓇ℯ 𝓃ℴ𝓃－𝒷𝓁𝒶𝒸𝓀 𝓅ℴ𝒸．
𝒲ℯ 𝓂𝒶𝓎 𝒷ℯ ℒ𝒶𝓉𝒜𝓂， 𝒷𝓊𝓉 𝓉𝒽ℯ 𝓌ℴ𝓇𝒹 𝓈𝓁𝒶𝓋ℯ 𝒾𝓈 𝒶 𝓋ℯ𝓇𝓎 𝓇𝒶𝒸𝒾𝒶𝓁𝓁𝓎 𝒶𝓃𝒹 𝓅ℴ𝓁𝒾𝓉𝒾𝒸𝒶𝓁𝓁𝓎 𝒸𝒽𝒶𝓇𝑔ℯ𝒹 𝓌ℴ𝓇𝒹．
𝒯𝒽ℯ𝓎’𝓋ℯ 𝑔ℴ𝓃ℯ ℴ𝓊𝓉 ℴ𝒻 𝓉𝒽ℯ𝒾𝓇 𝓌𝒶𝓎 𝓉ℴ 𝒾𝓃𝓉ℯ𝓃𝓉𝒾ℴ𝓃𝒶𝓁𝓁𝓎 𝓉𝓇𝒾𝑔𝑔ℯ𝓇 𝓂ℯ， 𝓉𝒽ℯ𝒾𝓇 𝒶𝒷𝓊𝓈𝒾𝓋ℯ 𝓅𝒶𝓉𝓉ℯ𝓇𝓃𝓈 𝒶𝓇ℯ 𝓈𝓉𝒶𝓇𝓉𝒾𝓃𝑔 𝓊𝓅 ℴ𝓃𝒸ℯ 𝒶𝑔𝒶𝒾𝓃－ 𝓉𝒽ℯ𝒾𝓇 𝓅𝓇ℴ𝓂𝒾𝓈ℯ𝓈 ℴ𝒻 𝒸𝒽𝒶𝓃𝑔ℯ 𝒷𝓊𝓉 𝒶 𝓂ℯ𝓂ℴ𝓇𝓎， 𝒶 𝓁𝒾ℯ．
ℐ 𝒹ℴ𝓃’𝓉 𝓀𝓃ℴ𝓌 𝒽ℴ𝓌 𝓂𝓊𝒸𝒽 𝓁ℴ𝓃𝑔ℯ𝓇 ℐ 𝒸𝒶𝓃 𝓀ℯℯ𝓅 𝑔ℴ𝒾𝓃𝑔， 𝓂𝓎 𝒰𝓃𝒾𝓋ℯ𝓇𝓈𝒾𝓉𝓎 𝒶𝓅𝓅𝓁𝒾𝒸𝒶𝓉𝒾ℴ𝓃 𝒾𝓈 𝒷ℯ𝒾𝓃𝑔 𝓅𝓇ℴ𝒸ℯ𝓈𝓈ℯ𝒹 𝓇𝒾𝑔𝒽𝓉 𝓃ℴ𝓌 𝒶𝓃𝒹 ℐ’𝓋ℯ 𝒷ℯℯ𝓃 𝓅𝓇𝒶𝒸𝓉𝒾𝒸𝒶𝓁𝓁𝓎 𝒶𝒸𝒸ℯ𝓅𝓉ℯ𝒹 𝒷𝓎 𝓂𝓎 𝒹ℯ𝒹𝒾𝒸𝒶𝓉𝒾ℴ𝓃 𝒶𝓃𝒹 𝓅𝓇ℯ𝓋𝒾ℴ𝓊𝓈 𝒶𝒻𝒻𝒾𝓁𝒾𝒶𝓉𝒾ℴ𝓃 𝓌𝒾𝓉𝒽 𝒶 𝓇ℯ𝓈ℯ𝒶𝓇𝒸𝒽 𝓅𝓇ℴ𝑔𝓇𝒶𝓂 𝓊𝓃𝒹ℯ𝓇 𝓉𝒽ℯ 𝓂ℯ𝓃𝓉ℴ𝓇𝓈𝒽𝒾𝓅 ℴ𝒻 𝒶 𝒻𝒶𝓂ℴ𝓊𝓈 𝓈𝒸𝒾ℯ𝓃𝓉𝒾𝓈𝓉．
ℐ 𝓈ℴ𝓊𝓃𝒹 𝓈ℴ 𝒾𝓂𝓅ℴ𝓇𝓉𝒶𝓃𝓉 𝓌𝒽ℯ𝓃 ℐ 𝓈𝒶𝓎 𝓉𝒽𝒶𝓉，
𝒾𝒻 ℴ𝓃𝓁𝓎．．．
ℐ 𝒹𝓇ℯ𝒶𝓂𝓉 ℐ 𝒹𝒾ℯ𝒹， 𝒶𝓃𝒹 𝓌𝒶𝓈 𝓇ℯ𝒷ℴ𝓇𝓃 𝒶𝓈 𝒶 𝒷𝓊𝓉𝓉ℯ𝓇𝒻𝓁𝓎
Ngl. I miss bruising myself. I used to do it a lot cuz i was so scared of cvttin but now i miss it...tf is wrong with me??
I feel so worthless crying in my bed..why cant i be fucking normal!!!
Breaking my clean streak cuz I’m on the verge of breaking down
i genuinely believe that i will feel pretty only when i lose all this weight
vent post 🫶🏼 (tw skin picking, ocd, anxiety, mention of blood)
2 weeks ago i started taking adhd medication. this is my first time on this type of medication so i expected some new side effects but i feel like my mental health has changed sort of drastically since i started taking them. i have had a past of OCD traits but i have never been tested. i have an anxiety disorder and i haven’t been fully diagnosed but i am taking medication for that and my depression.
so my anxiety has spiked since taking the adhd medication. before the medication i was actually doing really well with anxiety and depression. i hadn’t had that general anxiety feeling in a long time. and then it came back. yk that feeling where you feel anxious/worried but you don’t have anything in particular that you’re worried about? that’s what i mean by “general anxiety feeling”. so that was one of the first signs of my anxiety spiking bc it was just there. i could sense it. next was the nausea. i have different feelings of nausea and i have been able to label all of them over the years. the nausea i have been feeling is my well known anxiety nausea. again, there was nothing making me worried. although i was starting to get a little worried around this time because i was really struggling with communication so it was hard to tell people how i was feeling. it’s made my social life really hard. but i wasn’t necessarily overthinking this when i got that anxiety nausea. next was the obsession with my fingers. i could not stop picking the skin around my nails. i hate the little bits of skin that stick out. it looked bad and it made me uncomfortable somehow. so i’d pick it. and i’d pick it again and again until all my fingers had scabs/infection or were bleeding. i felt so bad. i didn’t want to keep picking but i couldn’t help it. even though it made me feel worse for picking my skin, it make me feel a bit better. it relieves some of the anxiety. that’s how i felt at least. it was a distraction from the things around me. i realised i actually liked the pain sometimes. this worried me. i’m not the type of person that hurts themselves as a coping mechanism. but the pain felt good. like i deserved it.
i started using the app “i am sober”. it’s been sort of helpful. so today i was so close to reaching the 3rd day milestone. i was so proud of myself. at school i planned with my bf to go to his house. one, because i love hanging out with him and two, i never feel anxious at his house and atm i’ve been opting for the “stress-free” option ofc. turns out i couldn’t come over. i was really disappointed but i sucked it up and went home. me and my bf were kind of pissed and i felt like he was a bit annoyed at me which didn’t make me feel any better (he wasn’t annoyed at me btw). i get home and i remember that i broke a nail at school and my nails are uneven now. as much as i’ve been trying to avoid going anywhere near my finger nails, i realise my finger nails are getting in the way of my mouse pad giving my finger tips a weird feeling.
fast forward 3 hours. i spent 3 fucking hours, trimming, cutting and filing my nails. i picked at the sides of my fingers with the nail clippers trying to remove any dead skin that might show up later (which i hate). i attempted to remove my cuticles because i just couldn’t get them even. i picked at the side of one of my fingers so much it began to bleed. i hated myself. i realised then that i’d lost my streak of not picking my skin. i had been doing so well and then i ruin it all. which is untrue, i didn’t really ruin it all. but that’s how i felt. still, i kept picking. it had been around 2 hours and i hadn’t even finished a whole hand of fingers. by 3 hours i’d completed one hand. the only thing that stopped me from continuing my picking was the call that dinner was being served and after dinner my bf called me. he knew i wasn’t ok. i wanted to leave the call but he begged me to stay. i can’t say no to him. the feeling that i need to finish the other hand is still lingering in the back of my mind but i don’t want to upset or disappoint my bf.
tonight i felt like hurting myself. there were scissors on my bed i used on my nails earlier. i imagined what it would feel like on my skin. i hate myself for admitting that i was going to hurt myself if my bf wasn’t on the phone with me at the time. i pray i wouldn’t have been brave enough to do it anyway. i felt like i deserved it. to be in pain.
anyways my lovely bf made me feel better just be being there. we didn’t talk, he listened to me and when i stopped talking we sat in silence. but he was there and that’s what matters. if we wasn’t there i might have done something id extremely regret. i also think i might have had a panic attack if he wasn’t there to calm me down. i love him 🫶🏼
i realised later that when i wanted to go to my bf's house it was like my body was warning me that the anxiety was going to be bad. that the picking was going to be bad. it's not bad at his house so my brain wanted to go there. maybe i'm reading into this too much but the way i felt when i realised ii couldn't go to his house wasn't just disappointment. it was worry and stress. i felt like i needed to go to his house.
if you read all of this, bless your heart 😭🫶🏼 if you have any similar experiences or thoughts on this lmk!! could this be ocd or is it something else?
｡ﾟﾟ･｡･ﾟﾟ｡ ﾟ。 - nina's book nook ﾟ･｡･ﾟ
Je to přesně pět let. Celý tohle období mi přijde jako procházka skrz horečnatý sen, něco, co je už tak dávno a přitom je to jen pět let. Jako první trip, jako zhulený pochodování na zastávku po škole, jako všechny ty nikým jiným neviděný věci, který jsem dělala, do hlubin vlastního mozku pohřbený, zamčený v truhle a hozený do moře zapomenutí. Pohled do zrcadla osamělosti v přeplněným klubu a ožralý usmátí se na tu druhou na druhé straně...Melancholie podzimu. Připomíná mi to každej rok tohle období. Když přijde babí léto a to se rychle přetransformuje v podzim, nejdřív estetickej a pak už jen depresivní, když už opadají barevný lupeny a zůstanou jen holý větve. První rok to bylo nejtěžší, trigger v podobě mýho okna na koleji, trigger v podobě vůně rozkládajícího se listí ve škarpě a v podobě tmy, která se snášela dřív a dřív. Každej rok se ukončuje další cyklus, další letokruh na mý paži.
S cizím člověkem poprvý, začátek mý sebedestrukce, sestup do Tartaru. Je těžký přestat mluvit v metaforách, říct to narovinu. Schovávám se za slovama.
Poslouchám ambient a moje myšlenky prostě volně plynou. Předtím to bylo snadný, všechny svý texty jsem psala bez autocenzury, jako proud vědomí a asociací. Teď je to těžší, bojím se, co mi moje vědomí naservíruje, co na mě vyplivne ze svých útrob a že se z toho složím. Od letošního léta věřím svý hlavě ještě o něco míň po (nejspíš?) panický atace během přehřátí organismu, kdy mi mozek začal generovat obrazy nemoci a smrti, věci úplně zapomenutý a zahnaný...ležela jsem na matračce v morkým prostěradle s nohama na židli a nemohla se přestat třást.
Proto jsem vůči svý hlavě skeptická víc než dřív.
Procházím starý fotky na flešce. Některý jsou zničený, digitální stopa je míň trvalá než fotka z analogu. Stovky fotek z Anglie a z Německa, který jsem si u ž nikdy neprohlídla. Ráda bych asi svou gympláckou verzi smazala taky, odstřihla se, jako jsem se odstřihla od svý verze ze základky. Aspoň si to myslím, ale vždycky mě dožene ve snech. Viděla jsem poprvý svoje video z maturáku. Při nástupu jsme tancovali v párech, samozřejmě. Jako jediná jsem tancovala s holkou, můj bf se na mě vykašlal před rokem a tancoval už s někým jiným. Asi spolu nechodili, vlastně je mi to u prdele. I tehdy bylo, tehdy jsem byla moc v depresi, abych ho řešila, snažila jsem se udržet naživu samu sebe.
Bylo to fajn, když jsme byli spolu. Po dlouhý době jsem měla aspoň iluzi toho, že někam patřím, že mám kamarády a kamarádky, jsem jedna z těch popular high school girls. Pro jednou na opačným konci spektra, ne pod palbou posměšků a šikany. Nejlepší bylo, že mě tahal ven ze svý ulity. Na rok a půl jsem se chovala jako teenager. Byla jsem mezi lidma, opíjela se na party s ostatníma a pro jednou nehnila ve svým pokoji. To samozřejmě skončilo, jakmile jsme skončili my. A pak jsem se ještě víc stahovala, protože jsem si rok a půl nedívala pozor, nechala jsem ostatní pohlídnout přes svý obraný valy, kurva. Rotting in my room it is. Obsesivní sledování youtube videí, záchvaty úzkosti o nedělních odpolednech, smrad svíčky a mýho těla v nevětraným pokoji, kterej se tak snadno mohl metamorfovat ve smrad mýho těla v rakvi. Nebylo to poprvý ani naposled, rok a půl byla jen výjimka z pravidla, glitch, chyba Matrixu. Jako když se zatouláte v obchoďáku někam, kde nemáte co dělat. Jen pro personál. Popular only. Teď jdi do prdele.
Nevím, proč jsem z toho nevycouvala. Asi kvůli té druhé holce, měla jsem pocit, že mě potřebuje. Spíš to byla z její strany laskavost, prokázání služby té chudince, která zůstala na ocet. Nevím, proč jsem se na to nevysrala, asi jsem byla tolik v depresi, že jsem 90 % času nevnímala, co se děje. Pár hodin před plesem jsem se máčela ve vaně a měla pocit, že je moje tělo z oceli. Pomalými pohyby si oblíkla šaty, nechala se učesat, nechala se odvézt. Asi jsem nechtěla zklamat rodiče tím, že bych se neúčastnila. Všechno se to nějak dělo beze mě. Přemýšlím, jak se cítili, když nás viděli jako jiný dvě, který tančí spolu. Nemůžu si pomoct, myslím, že na nějaký úrovni ze mě byli zklamaní. Já jsem nad tém přemýšlela jako nad progresivním krokem, proč by museli heteronormativní párečky určovat úplně všechno? Pravda ale je, že to mohl být kdokoli, ale byla jsem to já, protože se na mě vysral bf. A s tímhle vědomím jsem se na to posraný video poprvý koukala a přišlo mi to ponižující. Jako by bylo třeba dát na odiv, že jsem nežádoucí, jsem ta vyřazená, ten odkrojek, ten zbytek. Protože vím fakta. Protože vím, jak to bylo.
Lituju samu sebe, mám patetickou náladu. Koukám se na sebe a vidím ten effort, fakt jsem se snažila, aby mi to slušelo, ikdyž jsem měla chuť se utopit ve vaně. Je to hrozný, ale doufala jsem, že si mě všimne a třeba si sám pro sebe řekne, že mi to sluší. To jsem ještě byla mladá a pěkně blbá.
Sedí ve tmě a přeje si mít u sebe krabičku cigaret. Nemít strach kvůli kouři zažraným do spárů záclon, prostě bejt v tý svý iluzorní patologický vizi, kde sedí a kouří a praktický věci (jako smradlavý záclony) jsou jí ukradený. Z repráků zní Deftones, hudba plná smutku a sexu. Už dávno ví, jak podivuhodně dobře jdou tyhle věci k sobě. Vyšukat poslední zbytky melancholie nebo šukat tak dlouho, dokud se nedostaví aspoň nějaký pocity, ven z tý prázdnoty.
Deftones se rozpouští v uších. Libozvučnost, drnost kytar. Neví, jak se cítí, zapomíná na prášky, usíná uprostřed filmů na gauči. Tělo zpracovává ztrátu, tělo se těžce dostává z Limba. Deftones hrajou ukolíbavku démonům v koutech.
Přes rok chodí po bytě a kontroluje kohouty radiátorů, cvaká vypínači. Snaha vyhnout se průseru, navigovat sebe sama skrz tuhle zkurvenou pakárnu s názvem “dospělost”. Znamená to reproduktivní, cyklicky se opakující práci. Bytí tichou oporou a zároveň příliš neobtěžovat s vlastníma sračkama, protože je už velká holka. Znamená to ustupování ze svých priorit na úkor práce, ukrajování z toho mála volnýho času, co zbývá na psaní a malování. Znamená to předvídatelnost, lapení do klece ve formě zlatýho kruhu a směřování vstříc uřvaným harantům, klaustrofobii bytu, pravděpodobně poporodní depresi.
I don’t care where, just drive
Far away
S každým dalším rokem se ta smyčka kolem krku stahuje, úniková cesta se zužuje. Je to přesně tohle, čeho se posledních deset let bála. Dospělost a placení hypotéky, antikoncepce, prdelí vysezenej důlek na gauči. Nemožnost sebrat se a zmizet někam daleko...
Těch nekonečných pár dní Štědrým dnem a Silvestrem mi přináší nostalgii. Mám na prstech třpytky, přinesla jsem si paměťovku s písničkama, co jsem poslouchala v roce 2015. Dokonce jsem našla pár fotek z tý doby. Zírám na svoje krátký vlasy a vyhublý torzo z tý doby. Byla jsem tehdy hrozně nešťastná, vím, že jsem byla. Ale ne kvůli rodící se ppp. Do uší mi řve Manson agresivní verše, přináší vlny vzteku mýho křehkýho já, který bylo nasraný na celej svět. Myslela jsem, že budu touhle dobou už jiná. Ale jsem pořád uvnitř to křehký zvířátko, nasraný na celej svět.
Vracím se v čase a přináší mi to pocit klidu. Kontroly. Jak zvrácený je, že se cítím v bezpečí v útrobách Tumblru, se starými indie fláky, gay pornem a černobílými gify ne zrovna zdravých lidí...? Je to zvrácený? Vracím se k něčemu, co je mi známý, nemám jinej coping mechanism. Možná je to proto, že byl tehdy můj život na hovno, ale pořád relativně jednoduchej.
There is a taste for blood And it's something deep inside
Propad králičí norou byl jednoduchej. Příliš citlivý děcko, asi příliš ambiciózní, který touží po uznání lidí, kteří v životě uznání od svých rodičů nedostali. Ta chytrá, která úplně nezapadá, protože má mozek nějak jinak nadrátovanej. Možná je v tom něco, co teprve odhalím, možná nějaká porucha, která ještě nebyla přidaná do mý tlustý složky diagnóz. Toxický prostředí několikageneračního baráku, neharmonický soužití babičky a mámy, časná potřeba mámu chránit před nebezpečným světem. Příliš brzký chápání toho, jak věci jsou. Každá neděle prorostlá na sebe řvoucími prarodiči, takovej nějakej pocit odcizení od toho všeho...šikana, problém s přijetím sebe sama, včetně svý sexuality, the usual bunch of shit. Koktejl příči, recept na katastrofu v podobě depresí od čtrnácti. Vymáchání se v tom Temnu, marinování a smažení se za živa jako zdechlina ležící na zemi. Toužení, aby se někdo zeptal, co mi doprdele je. Asi kvůli všemu, co se dělo předtím, jsem měla takovej blok se s tím svěřit. Nedůvěra, panika. A pak se stejně nic nezměnilo, jen jsem se proměnila v problém na dvou nohách, kterej mamka vozila do vedlejšího města na terapie. Mamka se starala, bylo by nefér se tvářit, že ne. Je na hovno nemít slova, kterýma by se to dalo vysvětlit.
Zavrtávání se do knih, ztotožňování se se spisovateli, co se nakonec zabili nebo aspoň skončili na nějakej ten čásek ve cvokárně. Už odmala jsem tušila, že skončím jako oni, jen nebudu slavná, budu úplně nahraditelná, nedůležitá součástka. A pak jsem objevila zázračnej svět blogů, twitteru a nakonec tumblru s děckama, co jsou taky tak nějak rozbitý.
Je to deset let a nic se pro mě nezměnilo. Navenek jo, navenek jsem dospělá. Navenek mám vysokou, chodím do práce, tak nějak funguju, vykonávám opakující se úkony, důležitý pro tu performanci dospělosti. Ale pak přijde těch pár dní, kdy se zavinu do kokonu smutku jako do peřinky. S nostalgií myslím na pořezaný paže a hladovění, topení se při zvuku hudby Mansona, kdy ještě sám jen hrál a měl masku pevně na obličeji. Myslím na hlad v žaludku i duši, na patologickou touhu se tam vrátit, vrátit se do patnácti, protože tehdy bylo společensky přijatelný tyhle pocity cítit, byl to příznak doby.
Jsem dospělá, mid-twenties. Kdybych se s tímhle svěřila, asi bych musela projít uličkou hanby z vět, že to bych už měla mít vyřešený, že už mi snad není patnáct, že už bych měla mít rozum. Kulisy tvoří všechny ty mladý rodinky s děckama a hypotékou na krku. Z pohodlí svý střední třídy se můžu zahrabat do temnoty a snažit se tak vyrovnat se světem, co je prostě zkurvenej. Válka pár set kilometrů daleko, kliamtická krize pár let od nás. Nejistota, co bude za měsíc. Tlak na reprodukci, kterej je s každým dalším rokem větší, očekávání, že se usadím v hetero vztahu a nebudu chtít nikdy nic jinýho, než to hnízdečko s chlapem a fakanem. Mateřství s tou tunou očekávání a selhání, s rizikem předání deprese, úzkostí, ppp a suicidálních tendencí něčemu, co porodím a po zbytek života se budu bát, jestli se tomu něco nestane. S vidinou, že bude během vývoje procházet tímtéž peklem jak já a nebudu mu moct pomoct. Fašisti a nácci se sápou po moci, kam se podívám. Na hrozbu jaderný války jsme si tak nějak zvykli, je to denní realita. Osobní je politický. Očekává se ode mě, že si nasadím klapky na oči a poslušně budu od devíti do pěti hákovat, dokud mě konečně někdo nenapustí a já si odbudu svou povinnost jako “žena”. A pak znovu, dokud to nebude společensky dost. Mateřství, zatímco si muž bude dál udržovat svý koníčky, protože ho přece nebudu omezovat. Za předpokladu, že se všechno neposere, že nepřijde ekonockický inferno nebo válka. Válka, doprdele. A pak stejně klimatickej rozvrat, pravděpodobně i společenskej. Radikalizace.
Jo. Snažím se dělat osvětu ve svý bublině. Sdílet svou “veganskou zelenou propagandu”. A pak jsou chvíle jako tahle, kdy prostě chci zalézt do toho koutku svý duše, co tam je přinejmenším deset let, potopit se do smutku. Přemýšlet o smrti, sebedestrukci. Nebo naopak totálním hedonismu, protože stejně umřeme. Mám pak chuť vyhodit antidepresiva, mít sex s cizinci a sehnat si drogy. Bude konec světa, radujme se, veselme se. Takhle jsem si svou budoucnost nepředstavovala, ale kdo jo. Kdo sakra jo.
Je to vlastně tak nějak tragikomický. myslela jsem, že svět bude takovej, že nebudu mít důvody se potápět do smutku, ale přijde mi, že je to každým dnem horší.
Možná to byla falešná vzpomínka, možná se to stalo později.
Autor se prohrabuje krabicí starých deníků a snaží se chronologicky seřadit události tak, jak následovaly za sebou. Je to těžký, protože musí doplňovat mezery mezi jednotlivými událostmi, zámlky a vynechávky, když věděla, že to, co se jí děje, je příliš hrozné, než aby se o tom dalo psát v deníku, příliš to bolelo, než aby to rozpitvávala znovu ve vlastní hlavě, znovu a znovu to prožívala. Vytěsnění, snaha o tom nemluvit, nepřemýšlet o tom, dělat, že se to neděje.
Fight or flight?
Boj nebo útěk?
Vždycky to byl útěk, vždycky to byla její weapon of choice. Od úplnýho začátku, nejdřív jako maladaptivní snění během dne, snění o lepším světě, snění o někom, kdo jí pomůže, snění o drogách, které by si mohla vzít a všechno v její hlavě by se konečně ustálilo, uklidnilo, utišilo. Ve 13 si píše o deníku, jak by si přála mít po ruce trávu, která by to všechno vymazala. Ve 13 se poprvé opije pivem a vínem a okamžitě si tuhle formu útěku od sebe zamiluje. Alkohol jí přináší euforii, kterou si přeje cítit pořád místo svojí melancholie a úzkosti. Krade cigarety a namlouvá si, že mají taky moc změnit stav vědomí. A pak je tu sebepoškozování, další forma útěku. A mnohem, mnohem později si konečně obstará i tu trávu, éčko a dokonce perník...Ale ta touha po útěku, ta snaha se dostat “někam pryč”, tu je možné najít už v době, kdy jí bylo 13.
Predispozice k vytvoření závislosti, predispozice pro budoucí průsery. Možná je to nediagnostikovaný autismus, který je přidán do toho mixu jako divoká karta mnohem později, ale docela dobře vysvětluje, proč se cítila celý dospívání jako vyvrhel. Mozek, který funguje trochu jinak, je trochu jinak nadrátovaný a tím pádem trochu jinak vnímá realitu. A samozřejmě je to něco, co ostatní jaksi instinktivně vycítí, jako pach cizí kočky. Kolikrát si v deníku pokládá otázku, co je to “to”, co ji vyčleňuje? Proč si vybrali ji, zvlášť když ještě před pár roky byla tolik oblíbená a “ta chytrá”?
Dynamika se změnila poté, co přišly další děti z mnohem menší, mnohem zanedbanější a podfinancovanější školy. Přinesli s sebou nové formy tortury, protože to byl asi způsob přežití tam, když máte mezi sebou mladé sociopaty a děti z vážně dysfunkčních rodin, kde se objevuje násilí a zanedbávání. Začne si myslet, že je to slabost, kterou z ní cítí, že dokáží rozpoznat ten jiný pach někoho, kdo je slaboch...
Byla dřív slepice nebo vejce? Byla deprese následkem nebo příčinou? Mladá duše vysoce senzitivní malé holky, trhaná na kusy mezi těmi hormony a agresí poháněnými kluky, kde neexistuje nic, co by převyšovalo hmotu, tělo, maso... Nebo melancholie, která se jednoho dne snesla tak, jako generace předtím a začala malou holku nutit k izolaci a podivínství, které se dalo přehlížet a tolerovat jen do určitého bodu? Byl to tlak od jejích 13, otázky, kdy si najde kluka a jestli už někoho má, podprahový signál, že je koneckonců žena, zatím v kokonu adolescence, ale jednou bude jejím posláním plodit a vařit? Že je koneckonců masem, jen masem a tělem k naporcování? Vyrůstat v oblasti, kde se daří katolické víře, vám vyleptá v mozku nečekané spojnice a cestičky. Bylo to vyhoření z tlaku, který na sebe kladla od 1. třídy? Celou svou posranou existenci zaměřuje na to, aby byla nejlepší, a tak se hroutí, když dostane z matiky 2-. Byl to táta a jeho selektivní slepota k jejímu snažení, byla to jeho agrese a facky, jeho smsky, ať si nezapomene žákovskou ve škole? Byla to jeho totalita, rozpadající se ego založený na práci a píli, o něž přišel během krátké doby na pracáku? Byl to pradávný gen, malfunkce v mozku, která zařídila, že její praděda zkousl hlaveň brokovnice a stiskl spoušť? Byly to stejné neurony, které má její babička v hlavě a které bez přestání vystřelují chemické vzruchy blížící se zkázy, Apokalypsy a Armageddonu, zatímco leží v posteli a snaží se usnout s tepovkou 200/m? Byla to ta věc, o které se nemluví, ale opona postupně padá, když zjišťuješ, kolik příbuzných je na antidepresivech?
Jak se stane, že se člověk zblázní?