I'm Proud Of You For Making It This Far.

I'm proud of you for making it this far.

Sedí ve tmě a přeje si mít u sebe krabičku cigaret. Nemít strach kvůli kouři zažraným do spárů záclon, prostě bejt v tý svý iluzorní patologický vizi, kde sedí a kouří a praktický věci (jako smradlavý záclony) jsou jí ukradený. Z repráků zní Deftones, hudba plná smutku a sexu. Už dávno ví, jak podivuhodně dobře jdou tyhle věci k sobě. Vyšukat poslední zbytky melancholie nebo šukat tak dlouho, dokud se nedostaví aspoň nějaký pocity, ven z tý prázdnoty.  

Deftones se rozpouští v uších. Libozvučnost, drnost kytar. Neví, jak se cítí, zapomíná na prášky, usíná uprostřed filmů na gauči. Tělo zpracovává ztrátu, tělo se těžce dostává z Limba. Deftones hrajou ukolíbavku démonům v koutech.  

Přes rok chodí po bytě a kontroluje kohouty radiátorů, cvaká vypínači. Snaha vyhnout se průseru, navigovat sebe sama skrz tuhle zkurvenou pakárnu s názvem “dospělost”. Znamená to reproduktivní, cyklicky se opakující práci. Bytí tichou oporou a zároveň příliš neobtěžovat s vlastníma sračkama, protože je už velká holka. Znamená to ustupování ze svých priorit na úkor práce, ukrajování z toho mála volnýho času, co zbývá na psaní a malování. Znamená to předvídatelnost, lapení do klece ve formě zlatýho kruhu a směřování vstříc uřvaným harantům, klaustrofobii bytu, pravděpodobně poporodní depresi.  

I don’t care where, just drive 

Far away 

S každým dalším rokem se ta smyčka kolem krku stahuje, úniková cesta se zužuje. Je to přesně tohle, čeho se posledních deset let bála. Dospělost a placení hypotéky, antikoncepce, prdelí vysezenej důlek na gauči. Nemožnost sebrat se a zmizet někam daleko... 

Požehnání v podobě virózky. Virózka, tak to nazval můj obvoďák po tom, co mi vzala sestra krev, udělala výtěr z krku a PCR. Můj krk hoří a jazyk mám bílej, teče mi z nosu a kvůli zimnici (a stresu, že musím vstát brzo) jsem toho moc nenaspala. Před sebou týdenní neschopenku. Připadám si tak dospěle, když odcházím od doktora. I got my shit together. Místo toho, abych se jednoho dne zhroutila s tím, že už nemůžu, jsem tentokrát docela spolehlivá. V ideálním světě, kde bych byla psychicky zdravá, bych nejspíš byla ten typ workoholika, co by se nenechal virózkou zastavit. Taky by chodil do práce včas, přesně a zůstával dlouho do odpoledne. Vycházel líp s kolegy, zvládal líp small talk u kávovaru. Všechno to, v čem jsem na hovno.  

Tohle není ideální svět. Připadám si neschopná, že se nedokážu přemoct a dovalit do kanclu s kapsama čaje na průdušky a horama posoplených kapesníků. Ale moc dobře vím, že tohle není jenom o virózce. Tohle není jen o fyzice a hmatatelnu.  

Dojedu domů, vyřídím telefon do práce. Přemýšlím, kolik věcí budu muset přeobjednat, kam nedorazím. Po delší době kontrola na psychiatrii. Here we go. Žeru antidepresiva jako lentilky a jakmile začne slunce zapadat dřív jak po osmé, propadám se. Ale zároveň vím, že to není jen tohle, ale všechny miniaturní denní úkony, všechny mikroskopický interakce, jichž jsem součástí. Vyčerpává mě bejt vůbec naživu, asi. A nějakou dobu už jsem. Pořád mi před očima visí ta dokonalejší verze, která je schopná po ránu cvičit jógu nebo běhat, chodit vždycky upravená a dřív než v půl desátý. A zvládá to a zvládá dělat všechny ostatní věci, číst knihy a včas je vracet do knihovny, vídat se s blízkými lidmi, nenechat zakrnět svůj mozek a každý den psát.  

Dřív, snad od základky a určitě na gymplu, jsem si pro sebe sestavovala tyhle seznamy. Jak být dokonalá osoba. Plány, který zahrnovaly všechny aspekty mýho adolescentního života, od školního průměru přes četnost psaní po mou váhu. Představovala jsem si svý 20 a něco letý já. Představovala jsem si samu sebe asi jako mix nějaké ženské z reklamy na šampon nebo ovesný vločky a mojí mámy. Pořád busy, pořád někam utíkající, pořád něco na seznamu, v nějakým cool elegantním oblečení, který určitě není udržitelný ani vythriftěný a nejspíš na podpatcích, ve kterých je ale schopná dohnat i tu rozjetou tramvaj. Pokaždý. Prototyp manažerky, která zavolá, zařídí, vyřídí. A která má nejspíš job v nějaký mega důležitý firmě a nemá ani ponětí o svým privilegiu.  

Je to možná štěstí, že nejsem tohle dokonalý vymyšlený zkonstruovaný já. Asi bych nepřemýšlela nad věcma tak, jak přemýšlím. Pravda je, že je můj život relativně poklidnej. Monotónní. Během zimy jako bílý šum, ohlušující ticho, všechno se přestane hýbat a když už se něco hýbe, tak ve slow motion. Najednou jsem na Měsíci a moje svaly a kosti váží tuny. A čas se zastaví. Nejsou žádný seznamy. Žádný blízký lidi. Jenom hrozně pomalu se pohybující stíny na zdi, který vypadají jinak ráno a v poledne a večer. Sleduju ze svý hybernace, ze výho zimního spánku, pohyb neviditelnýho slunce po obloze a čekám, až se setmí, až bude přípustný jít zase spát, protože to dělají i ostatní. A v mezičase, když jsou časy lepší, nějak funguju. Většinou... 

Potřebuju inventuru. Podívat se z odstupu. Ale ne z Měsíce.  

Hozier, Jackie and Wilson / Sarah Kane, 4.48 Psychosis / Madeline Miller, Circe