Mental Issues - Tumblr Posts
tô tendo um episódio de mania, desde sábado passado, e eu nunca me senti tão bem queria que esse sentimento durasse pra sempre. to fazendo o máximo pra não dormir e ele ir embora
This is true I do agree with this
... Please say yes :')
sorry for documenting my suffering and delusions online do you still think im hot
Your friends would still try to stop you, they would still worry.
Blood is precious, it is the essence of our life force; and one small mistake, one cut too long or too deep, and all the people you think don’t care would never get the chance to ever see your smile again, hear your stupid jokes that still make them laugh, hear your voice when you talk about something you love.
So if you cut, even if it helps so damn much - believe me, I know - whenever you hurt yourself, you hurt those closest to you as well.
Why exactly is it bad and unnatural to cut myself?
No one would say anything if I gulped down shot after shot and destroyed my liver.
No one would say anything if I smoked one cigarette after the other and destroyed my lung.
So why are a few scars so bad?
Your body is suddenly trembling. You feel yourself sinking to the floor, and you cannot breathe. You feel the action, you feel your lungs moving every time you force the air to enter and leave them, but you cannot feel it; the action changes nothing. Not the feeling of suffocating, not the fear and terror, not your body feeling too hot and too cold at the same time. You desperately want a blanket around your body to warm you up, but the mere thought of any more heat surrounding you makes you physically sick. Your vision is getting blurry and sort of black around the edges. You still cannot breathe.
You just want it to end. This feeling of wrong; of not belonging in this body, needing to get out of it but not being able to; of your soul suddenly not fitting you anymore.
You don’t know how much time you just spend on the floor, sitting or lying or curled up in yourself, you don’t remember anymore; it could have been just a few minutes, but it felt like multiple hours. You slowly get up, trembling still, not knowing what to do now. You feel empty, hollow sort of, except for this intense feeling of terror, the absolute fear of it happening again, and the knowing that it will.
That feeling when your mind is reeling. That horrible chaos which runs through your head. That maelstrom of memories, thoughts and emotions, intentions and pictures.
It’s tearing at your sanity and it’s so hard to find focus in it, to get it back in line and find something that’ll keep this mind at bay.
One of the things still keeping me from talking to a professional at least once (aside from having the time) is the not-so-little-anymore voice in my head which keeps telling me that my problems aren’t as bad as I make them out to be, a lot of people have it way worse, and that I could maybe still handle this on my own so therapy would just be wasting other peoples time.
I had severe panic attacks, but what if they were just because of the situation at the time and won’t come back? I was filled with sadness and emptiness, but what if those were just moments everyone has? I stood on top of tall trees and wondered if the height was enough to kill me or just severely injure me and whether anyone would even miss me at all, but what if that’s just an ordinary thought you have when you’re up somewhere so high?
One of the main things keeping me from seeking help is the fear that I’ll be told that my problems aren’t problems, but just an ordinary occurrence, and that I shouldn’t make such a big deal out of it. And that fear comes from people telling me all my life, to suck it up and not make such a drama because of little things.
The worst part about mental illness is that doubt that you have it. Like yeah I have a professional diagnosis and I get panic attacks and anxiety attacks for no reason and yeah I sometimes can’t even function enough to get out of bed in the morning but what if I’m just faking for attention??
I don’t think people realise how hard it is to re-discover the person you were before depression or even try to remember your own personality
My Issues...
This goes out to all the people with "issues" physical, mental, and emotional...all of it.
I have been diagnosed with Schizoaffective Disorder and Generalized Anxiety Disorder. I also have an intense fear of driving and I worry about EVERYTHING! Had a mental breakdown in the middle of Chemistry in High School. I was almost expelled for my subsequent "episodes." I do my best to work through these issues on a daily basis. Sometimes I kick ass and take names with them, but other times I just want to curl up into a ball and drown out the world. It sucks, but you deal with the cards you're dealt.
Physically, I was diagnosed with Congestive Heart Failure last year. Before I was told this, I was trying to live with over 100 lbs. of fluid. I could barely walk or do basic chores. I couldn't even bathe myself. I had to have my mom help me. I could hardly breathe without wheezing because of the fluid in my chest. I couldn't even sleep in a bed because it aggravated my breathing, having to sleep in a recliner so I could breathe at night.
Some of you who see my obsessive posts may think I am just some sorry-ass moron that lives in their parent's basement because I'm lazy or a good-for-nothing, hopeless piece of shit (trust me these thoughts cross my mind daily.) However, my fandoms and ships and being able to talk about them on here without feeling weird keeps me grounded and sane. I NEED to share what I share because I want to make friends here and be able to talk about my interests.
I am saying this to lay my heart open. I also want to reach out to people who also have "issues" and "problems" that may have been put down for things they have said or done on here that caused people to ridicule them.
To those who ridicule people like me or those like me, please note: You don't know what someone goes through or has gone through on a daily basis. Your words can hurt more than you could know or even intend. Just be careful out there, okay?
Sorry for the rant!
About Me:
Hello everyone, my name is Raley (pronounced like "raylee") and I'm a big dork, heh.
Full disclosure, I have a lot of problems, so I apologize in advance for any emotional and mental breakdowns I may have. I've been professionally diagnosed with severe and chronic depression, generalized anxiety disorder (meaning basically EVERYTHING stresses me out to the point where I can barely function, so honestly, I'm pretty worthless as a person overall. I try to make up for my lack of well, everything, by doing my best to keep you guys entertained by doing impressions and other voice stuff. But I mainly do it for myself since it's fun and cuz this world is an awful place and I need a way to cope with living :'>), and I'm on the autism spectrum. Also, I have my suspicions that I have BPD as well, but a lot of symptoms overlap so I dunno.
I identify as an asexual lesbian because I love girls, but it's been made very clear that I'm not able to maintain a relationship. I don't wanna get into the details, but just know that I've been through a lot and I'm never pursuing any crushes I may have on real people ever again as a result. Lots of trauma, blah blah.
Adding onto that, I'm extremely sex-repulsed so the idea of having any sort of act done on me makes me very uncomfortable and physically nauseous. Just writing about it makes me feel sick, heh.. In general though, like if I'm watching a movie or playing a video game, I can handle most situations fine. But when it gets to the real intense stuff like knife play, that's when I start drawing the line. So I kindly ask that you don't share things of that nature with me if you can help it
With all that out of the way, here's a list of the kind of content I enjoy most:
J-RPGs / RPGs
Visual Novels
All things Horror-related (psychological in particular is a big thing for me, heh)
Pretty much anything that has WLW / Sapphic / Lesbian connotations
If anyone's interested, here are links to my Twitch and YouTube so you can check out my past and future livestreams where I have a whole bunch of the above content and more 💚
Parents be like haha nooo dont get depressed its sooo inconvenient !!
Požehnání v podobě virózky. Virózka, tak to nazval můj obvoďák po tom, co mi vzala sestra krev, udělala výtěr z krku a PCR. Můj krk hoří a jazyk mám bílej, teče mi z nosu a kvůli zimnici (a stresu, že musím vstát brzo) jsem toho moc nenaspala. Před sebou týdenní neschopenku. Připadám si tak dospěle, když odcházím od doktora. I got my shit together. Místo toho, abych se jednoho dne zhroutila s tím, že už nemůžu, jsem tentokrát docela spolehlivá. V ideálním světě, kde bych byla psychicky zdravá, bych nejspíš byla ten typ workoholika, co by se nenechal virózkou zastavit. Taky by chodil do práce včas, přesně a zůstával dlouho do odpoledne. Vycházel líp s kolegy, zvládal líp small talk u kávovaru. Všechno to, v čem jsem na hovno.
Tohle není ideální svět. Připadám si neschopná, že se nedokážu přemoct a dovalit do kanclu s kapsama čaje na průdušky a horama posoplených kapesníků. Ale moc dobře vím, že tohle není jenom o virózce. Tohle není jen o fyzice a hmatatelnu.
Dojedu domů, vyřídím telefon do práce. Přemýšlím, kolik věcí budu muset přeobjednat, kam nedorazím. Po delší době kontrola na psychiatrii. Here we go. Žeru antidepresiva jako lentilky a jakmile začne slunce zapadat dřív jak po osmé, propadám se. Ale zároveň vím, že to není jen tohle, ale všechny miniaturní denní úkony, všechny mikroskopický interakce, jichž jsem součástí. Vyčerpává mě bejt vůbec naživu, asi. A nějakou dobu už jsem. Pořád mi před očima visí ta dokonalejší verze, která je schopná po ránu cvičit jógu nebo běhat, chodit vždycky upravená a dřív než v půl desátý. A zvládá to a zvládá dělat všechny ostatní věci, číst knihy a včas je vracet do knihovny, vídat se s blízkými lidmi, nenechat zakrnět svůj mozek a každý den psát.
Dřív, snad od základky a určitě na gymplu, jsem si pro sebe sestavovala tyhle seznamy. Jak být dokonalá osoba. Plány, který zahrnovaly všechny aspekty mýho adolescentního života, od školního průměru přes četnost psaní po mou váhu. Představovala jsem si svý 20 a něco letý já. Představovala jsem si samu sebe asi jako mix nějaké ženské z reklamy na šampon nebo ovesný vločky a mojí mámy. Pořád busy, pořád někam utíkající, pořád něco na seznamu, v nějakým cool elegantním oblečení, který určitě není udržitelný ani vythriftěný a nejspíš na podpatcích, ve kterých je ale schopná dohnat i tu rozjetou tramvaj. Pokaždý. Prototyp manažerky, která zavolá, zařídí, vyřídí. A která má nejspíš job v nějaký mega důležitý firmě a nemá ani ponětí o svým privilegiu.
Je to možná štěstí, že nejsem tohle dokonalý vymyšlený zkonstruovaný já. Asi bych nepřemýšlela nad věcma tak, jak přemýšlím. Pravda je, že je můj život relativně poklidnej. Monotónní. Během zimy jako bílý šum, ohlušující ticho, všechno se přestane hýbat a když už se něco hýbe, tak ve slow motion. Najednou jsem na Měsíci a moje svaly a kosti váží tuny. A čas se zastaví. Nejsou žádný seznamy. Žádný blízký lidi. Jenom hrozně pomalu se pohybující stíny na zdi, který vypadají jinak ráno a v poledne a večer. Sleduju ze svý hybernace, ze výho zimního spánku, pohyb neviditelnýho slunce po obloze a čekám, až se setmí, až bude přípustný jít zase spát, protože to dělají i ostatní. A v mezičase, když jsou časy lepší, nějak funguju. Většinou...
Potřebuju inventuru. Podívat se z odstupu. Ale ne z Měsíce.
2011
TW: sh, sa, violence
Jako skoro u všech záležitostí v životě, i k tomuto momentu vedla spletitá cesta nedorozumění, omylů a mentálních zkratů. Když si totiž tiskla ostří zalamovacího nože ke kůži na ruce, přesně tahle otázka jí prošla hlavou: Jak jsem se sem dostala?
Samozřejmě věděla, jak se dostala na chladnou zem koupelny, věděla, odkud vzala nůž. Nedokázala ale dohlédnout na konec toho dlouhého řetězce událostí, na ten amalgám bolesti, osamocení a vzteku, který ji konečně na tohle místo poslal. Někdy přemýšlela nad tím, jak by vypadal její Očistec, která vzpomínka jí už dekády vyleptává v mozku díry. Dřív si myslela, že by to byla tahle, ale pozdější vzpomínky se ukázaly jako velká konkurence.
Předcházel tomu dusivý vztek a úzkost. Stála ve spíži a poslouchala tátu, jak řve na cestě po schodech dolů. Nadával, jako ostatně poslední dobou často. Od doby, co přišel o práci, sledovala den za dnem, jak se mění v nerozpoznatelnou osobu. Byl jako zvíře v kleci, které je den ode dne vzteklejší. Zdálo se, že je doma stejně zaseknutý a izolovaný jako ona. Možná právě to byla ta věc, která ho na ní nejvíc dráždila, možná v ní viděl tak moc sebe...
Střešním oknem byla vidět jasná letní obloha. Krásný den. Opravdu, krásný den na první ochutnávku něčeho, co ji bude doprovázet dalších 13 let života. Někdy pronásledovat jak lovecký pes, někdy jenom pozorovat z dálky, někdy to bude jenom myšlenka podobná neodbytnému hmyzu, která se pořád vrací. Teplo slunečních paprsků znovu rozhoupalo olůvko úzkosti v hrudníku. Který den to asi byl? Kolik léta už odteklo odtokem ve vaně? Kolik dnů života jí ještě zbývá, než přijde ten nejhorší, ten, kterého se obávala od konce června? Ta myšlenka zkroutila její vnitřnosti jako mokrý ručník. Jo. Kolik času už mi proteklo mezi prsty?
Začátek prázdnin pro ni představoval břeh ostrova, na který se z posledních sil plazí skrz dorážející moře. Poslední týdny se zdály nekonečné, možná proto, že už nebylo co dělat kromě gumování starých učebnic a přebírání nových. Zhnuseně zjistila, že je její učebnice češtiny skoro celá pokreslená lihovkou a už předem se děsila dne, kdy učitelka uvidí některou ilustraci vylepšenou přikresleným penisem v puse. Bylo v tom něco děsivě primitivního.
Nenáviděla je, nenáviděla jejich zpocená těla, hrubost a vulgárnost všeho, co dělali. Gesta a zvuky, všechno, co dokreslovalo skoro každou mučivě dlouhou přestávku. Nenáviděla mutací ještě hlubší hlasy, ve kterých se ten její topil. Jako smečka hyen se kradli po chodbách a vyhlíželi si kořist, oběť pro další rituál vlastní maskulinity, pro potvrzení hierarchie smečky. Nebyla úplně nejvýš na jejich menu, ale pořád dost vysoko na to, aby měla dennodenně strach.
A když skončila škola, najednou to všechno...přestalo. Úplně všechno. Myslela, že se toho nedožije a najednou byla v bezpečí. A první týden byl skvělý. Zjistila, že posledních deset měsíců zadržovala dech. Konečně mohla nabrat do plic vzduchu tolik, kolik jí jejich kapacita umožňovala. Konečně mohla svléknout brnění a všechny ochranné vrstvy, které si vytvořila jako nějaký brouk, který se snaží adaptovat na nové nehostinné prostředí. Bylo ticho. Bylo úplné ticho. A to ticho trvalo stále. Tolik se soustředila na vlastní přežití, že si ani neuvědomila, že s ní nikdo nebude, až přežije. Měla si to uvědomit, měla to vědět. Měla na to být připravená, že se stane mrtvou ve chvíli, kdy vypadnou z vrat školy, kdy nebude existovat úkol nebo test, který by mohli opsat...samozřejmě neměla na mysli svoje trýznitele nebo ty, kteří se prostě jen smáli a přihlíželi, ale přece jen tu byl někdo, na koho spoléhala. A neměla. Neměla spoléhat na nikoho a teď byl prázdný displej Nokie prostě jen hořká připomínka toho, že je sama. Nakonec mobil někam odložila a nechala vrstvu prachu, ať se na něm usadí.
Na to všechno toho dne myslela a něco se uvnitř ní zlomilo. Představovala si, jako by ji všechna ta agrese a vztek naplňovala jako nějaká černá melasa. Nebyl to její vztek, nepatřil jí, ale jako by se dokázal dostat skrz buněčné membrány a naplnit její samotnou podstatu. Jako by se v tom svinstu topila, měla dojem, že se udusí, že se všechno, co je její, rozpustí v té záplavě zuřivosti.
Potřebovala to ze sebe nějak dostat ven, možná vyzvracet, nějak otevřít svůj krevní oběh nebo hrudní koš a vypumpovat všechnu bolest pryč. Dostat to ze sebe ven. Sestra měla v kufříku na výtvarku zalamovací nůž. Z nějakého naprosto bizarního důvodu je měli mít, pamatuje si. Kdo by tak malým dětem dal do ruky zalamovací nůž? Ale teď se hodil, bezmyšlenkovitě ho vzala, zamknula se v koupelně a skrz kanoucí slzy promýšlela další krok.
Neměla by se zamykat. Pokud přijde zpátky, asi ho to ještě víc naštve. A pokud to neudělám dost rychle...
Vědomí, že ví, co dělat, že ví, co udělá, ji uklidnilo. Musí být klidná, musí se teď soustředit. Musí odhadnout, jak moc přitlačit na plast. Ostří namíří kolmo na kůži a přitlačí, je to nový pocit a nová situace. Pud sebezáchovy jí řve do ucha, proto je první přejetí čepele po kůži jenom povrchové, pak přitlačí víc. A chvíli je dokonalé ticho. Chvíli se nic neděje, až za okamžik se objeví červené korálky na šňůrce, kterou z ničeho vytvořila. Ani nedokáže určit, jestli to bolí. Příčina, proč to dělá, bolí mnohem víc. Krev kape na podlahu a endorfiny poblázněně tančí, když si v euforii prohlíží, co udělala. Je to jako tenkrát, když vypila první panák vodky. Ten pocit, že cosi zapadlo na své místo, kde to mělo vždycky být. Jako by něco v jejím mozku konečně sepnulo a ona teď mohla být jako ostatní, po všech těch letech.
Ale tohle není jako ostatní, tohle ostatní nedělají, tohle dělají magoři a blázni... Omotá si ruku od krve toaletním papírem a poslouchá, jestli je někdo na chodbě, neslyší ale nic než tlukot vlastního srdce. Srdce, které by takhle mělo tlouct pořád, krev, která by měla být zběsilá, protože je tak mladá a naživu. Já jsem naživu. Dlouho jsem si nepřipadala takhle naživu.
Ikdyž jsem pro ostatní mrtvá...Tohle je něco, co může být jenom moje.
Ya'll ever get that feeling where you want to sit down, but everything feels wrong when you do so you stand up but you're tired so you want to sit down. Then you just rinse and repeat until insanity ensues or is that just me? 🙃
Me to my therapist:
I am just the conductor in this chaos symphony that is my brain.
My therapist: I’m using that from now on.