Asphodelandbelladonna - Untitled

MALADAPTIVNÍ MECHANICKÝ POMERANČ 

Kapiláry, řezání, korálky krve, nejrannější, do temna  

Na dně Tartaru 

Se dívám na vlastní kapiláry,  

korálky krve kolem zápěstí 

Náramek, který nosilo moje malý já 

Jako groteskní princezna... 

Mám vedle sebe poházený lahve od vína  

A modřiny na sněhobílých stehnech 

Nahmatám vedle sebe cigaretu 

Zapálím si vlasy a řeknu 

„To byl zase den...” 

Na dně Tartaru mám dětský pokojíček 

Usínám v plesových šatech  

Pod vlivem Rohypnolu a levnýho alkoholu 

Potácím se místy, který pak nepoznávám  

Město se mění  

Město 

Na jehož ulice lze navěšet fáze dezintegrace vlastního já. 

Na dně Tartaru je se mnou Sirius 

Sedíme na zemi vedle sebe a pijeme kradený pivo 

Potom vytáhne nůž a po(d)řeže mě 

A jeho vlčí čelisti stisknou můj krk 

A já mu za to poděkuju... 

Svoji identitu chráním jako tajemství před všemi ostatními. Dirty little secret. Neprošla jsem tím, čím prošli ti v tom průvodu, nejsem autenticky mnou. Cítím se jako podvrh, jako fejk, jako...shit.  

Bylo léto po maturitě. Už asi měsíc a půl jsem byla zavřená doma a už mi z toho hrabalo. Bylo to v červenci. Cítila jsem ten tlak od doby, co jsem poznala E. ten stejnej pocit, jako že něco hraju, jako že něco předstírám. Denně jsme si psaly, ráno hned po probuzení zpráva na twitteru, přání pěknýho dne, co se nám stalo během dne, sdílení písniček, který jsme právě poslouchaly a knihy, který četly. A uprostřed mýho hrudníku díra jako vyleptaná žíravinou, že je člověk, kterýho miluju, dvě stovky kiláků daleko. Nebo jako provázek přivázanej k vnitřnostem a s každým pohybem cuknutí zpátky do reality, že tu není, že tu nejsem s ní.  

Už tu není. Vymazala jsem ji z paměti jako příliš bolestivou vzpomínku. Moje vlastní fantazie a sráčství mě přiměly k tomu, že jsem asi půl roku trpěla pro někoho, kdo ani nebyl single a ani nebyl queer. Kdybych to řekla rovnou, mohla jsem si ušetřit celou odysseu od pobláznění a denního snění po postupné hořknutí a hnití, až ten provázek odpadl a zůstal jen pocit svrbění v hrudním koši a zrychlení tepu, když na sockách zahlídnu něco od ní. Dlouho jsem byla v bloku, možná to bylo lepší tehdy. Pokaždý je to jako rána elektrickým proudem. Vlastně ani ne tak kvůli ní jako kvůli tomu, co cítím, kvůli té celé kapitole a kvůli tomu, že nejsem out.  

Bylo to hrozný, třásly se mi ruce, když jsem do zprávy vyťukávala, že chci, aby to věděla. Pak jsem čekala v hrozný úzkosti na to, co mi odpoví. Jestli vůbec odpoví, protože internalizovaná homofobie byla tehdy (jen tehdy?) mojí součástí. Pila jsem kradený víno ze spíže rodičů, protože jsem za ten měsíc nevylezla na slunce a nedokázala dojet do sámošky (navíc by se na malý vesnici mamka asi dohmátla, že jsem si koupila chlast, byť jsem to nikdy nezkusila, myslím. The feeling of being constantly watched, judged.) pila jsem to hnusný víno a zatímco jsem čekala, koukala jsem na sebe do zrcadla, smiřovala se s tím, že odteď budu někým jiným. Je to moc definitivní, už se nedá vrátit do stavu předtím. Brečela jsem. Brečela jsem, když jsem to ten stejnej den řekla ségře. Pamatuju si to hrozně živě. Kdyby to pro mě nebylo důležitý nebo kdyby to nebylo reálný, asi bych si to nepamatovala tak živě. Ne? 

Poslední čtyři roky si hraju na hetero člověka. Jsem v hetero vztahu, takže mám pocit, že moje queerness dřímá někde uvnitř, hybernuje, najednou není mojí součástí, najednou jsem straight, “normální”. Jenže to není pravda, protože čas o d času někoho potkám na ulici nebo v práci a zas se to probudí.  

Na fesťáku jsem potkala kamarádku ze základky. Hulily jsme a pak mi řekla, že se o mě šířilo, že jsem lesba. Základka byla shithole i tak, ale tohle zjištění moji zkušenost korunovalo na the trauma origin no.1. z několika důvodů. V tu dobu jsem si sama nebyla jistá, jak to mám a vlastně se mi docela líbila jedna spolužačka. Trávila jsem s ní hodně času, chodila s ní vyzvedávat jejího bráchu do školky, poslouchala její pindy o klucích, byla tou dokonalou vrbou jako obvykle. A reálně jsem s ní chtěla bejt, protože jsem k ní něco cítila. Nenapadlo mě, že to je vidět ven, že to vzbuzuje podezření, když dokonce mně samotný trvalo měsíce si to přiznat.  

Zpětně si myslím, že to vypustila ona.  

Nikdy bych si nedovolila překročit hranice, říct jí to nebo se jí dokonce dotknout. Ani nevím, jestli jsme se někdy objímaly. Myslím, že si jednou opřela hlavu o moje rameno a možná slyšela, jak mi začalo bušit srdce, možná mě proto o to víc od té doby mučila těma kecama o klucích, co jí vypisujou na fejsu. Možná si dala dvě a dvě dohromady.  

Možná to byl podobnej moment jako s K., kdy jsme úplně vykalený seděly v nějakým baru a já jsem ji začala líbat, před tou spoustou cizích lidí. To už jsem hrála svou roli a to, co jsem udělala mě překvapilo asi stejně jako K. první holka, kterou jsem kdy políbila. Fireworks and shit. Pak jsem víceméně utekla a až před měsícem se jí konečně omluvila.  

Hraju. Pořád hraju. Hraju svou stabilitu, mlčím o depresích. Mlčím o tom, že jsem ve skutečnosti bi. Čekání na vhodný okamžik, zatím jenom pět let. Lol.  

I'm proud of you for making it this far.

Požehnání v podobě virózky. Virózka, tak to nazval můj obvoďák po tom, co mi vzala sestra krev, udělala výtěr z krku a PCR. Můj krk hoří a jazyk mám bílej, teče mi z nosu a kvůli zimnici (a stresu, že musím vstát brzo) jsem toho moc nenaspala. Před sebou týdenní neschopenku. Připadám si tak dospěle, když odcházím od doktora. I got my shit together. Místo toho, abych se jednoho dne zhroutila s tím, že už nemůžu, jsem tentokrát docela spolehlivá. V ideálním světě, kde bych byla psychicky zdravá, bych nejspíš byla ten typ workoholika, co by se nenechal virózkou zastavit. Taky by chodil do práce včas, přesně a zůstával dlouho do odpoledne. Vycházel líp s kolegy, zvládal líp small talk u kávovaru. Všechno to, v čem jsem na hovno.  

Tohle není ideální svět. Připadám si neschopná, že se nedokážu přemoct a dovalit do kanclu s kapsama čaje na průdušky a horama posoplených kapesníků. Ale moc dobře vím, že tohle není jenom o virózce. Tohle není jen o fyzice a hmatatelnu.  

Dojedu domů, vyřídím telefon do práce. Přemýšlím, kolik věcí budu muset přeobjednat, kam nedorazím. Po delší době kontrola na psychiatrii. Here we go. Žeru antidepresiva jako lentilky a jakmile začne slunce zapadat dřív jak po osmé, propadám se. Ale zároveň vím, že to není jen tohle, ale všechny miniaturní denní úkony, všechny mikroskopický interakce, jichž jsem součástí. Vyčerpává mě bejt vůbec naživu, asi. A nějakou dobu už jsem. Pořád mi před očima visí ta dokonalejší verze, která je schopná po ránu cvičit jógu nebo běhat, chodit vždycky upravená a dřív než v půl desátý. A zvládá to a zvládá dělat všechny ostatní věci, číst knihy a včas je vracet do knihovny, vídat se s blízkými lidmi, nenechat zakrnět svůj mozek a každý den psát.  

Dřív, snad od základky a určitě na gymplu, jsem si pro sebe sestavovala tyhle seznamy. Jak být dokonalá osoba. Plány, který zahrnovaly všechny aspekty mýho adolescentního života, od školního průměru přes četnost psaní po mou váhu. Představovala jsem si svý 20 a něco letý já. Představovala jsem si samu sebe asi jako mix nějaké ženské z reklamy na šampon nebo ovesný vločky a mojí mámy. Pořád busy, pořád někam utíkající, pořád něco na seznamu, v nějakým cool elegantním oblečení, který určitě není udržitelný ani vythriftěný a nejspíš na podpatcích, ve kterých je ale schopná dohnat i tu rozjetou tramvaj. Pokaždý. Prototyp manažerky, která zavolá, zařídí, vyřídí. A která má nejspíš job v nějaký mega důležitý firmě a nemá ani ponětí o svým privilegiu.  

Je to možná štěstí, že nejsem tohle dokonalý vymyšlený zkonstruovaný já. Asi bych nepřemýšlela nad věcma tak, jak přemýšlím. Pravda je, že je můj život relativně poklidnej. Monotónní. Během zimy jako bílý šum, ohlušující ticho, všechno se přestane hýbat a když už se něco hýbe, tak ve slow motion. Najednou jsem na Měsíci a moje svaly a kosti váží tuny. A čas se zastaví. Nejsou žádný seznamy. Žádný blízký lidi. Jenom hrozně pomalu se pohybující stíny na zdi, který vypadají jinak ráno a v poledne a večer. Sleduju ze svý hybernace, ze výho zimního spánku, pohyb neviditelnýho slunce po obloze a čekám, až se setmí, až bude přípustný jít zase spát, protože to dělají i ostatní. A v mezičase, když jsou časy lepší, nějak funguju. Většinou... 

Potřebuju inventuru. Podívat se z odstupu. Ale ne z Měsíce.  

Sedí ve tmě a přeje si mít u sebe krabičku cigaret. Nemít strach kvůli kouři zažraným do spárů záclon, prostě bejt v tý svý iluzorní patologický vizi, kde sedí a kouří a praktický věci (jako smradlavý záclony) jsou jí ukradený. Z repráků zní Deftones, hudba plná smutku a sexu. Už dávno ví, jak podivuhodně dobře jdou tyhle věci k sobě. Vyšukat poslední zbytky melancholie nebo šukat tak dlouho, dokud se nedostaví aspoň nějaký pocity, ven z tý prázdnoty.  

Deftones se rozpouští v uších. Libozvučnost, drnost kytar. Neví, jak se cítí, zapomíná na prášky, usíná uprostřed filmů na gauči. Tělo zpracovává ztrátu, tělo se těžce dostává z Limba. Deftones hrajou ukolíbavku démonům v koutech.  

Přes rok chodí po bytě a kontroluje kohouty radiátorů, cvaká vypínači. Snaha vyhnout se průseru, navigovat sebe sama skrz tuhle zkurvenou pakárnu s názvem “dospělost”. Znamená to reproduktivní, cyklicky se opakující práci. Bytí tichou oporou a zároveň příliš neobtěžovat s vlastníma sračkama, protože je už velká holka. Znamená to ustupování ze svých priorit na úkor práce, ukrajování z toho mála volnýho času, co zbývá na psaní a malování. Znamená to předvídatelnost, lapení do klece ve formě zlatýho kruhu a směřování vstříc uřvaným harantům, klaustrofobii bytu, pravděpodobně poporodní depresi.  

I don’t care where, just drive 

Far away 

S každým dalším rokem se ta smyčka kolem krku stahuje, úniková cesta se zužuje. Je to přesně tohle, čeho se posledních deset let bála. Dospělost a placení hypotéky, antikoncepce, prdelí vysezenej důlek na gauči. Nemožnost sebrat se a zmizet někam daleko...