Ch.4: An Encounter With Death
Ch.4: An Encounter with Death

Ch.3 Ch.5
I wake up to find my throat wrapped in leaves, I sit up in confusion,
'What happened, where am I? Are Trot and Kilo OK?'
All these questions were racing through my head when I heard the overjoyed barking and whining coming from Trot as he strides over to me in slight happiness. I looked at him and noticed he had scars over his eyes but could still see, Huata must've healed us.
I try to stand but falter and nearly collapse to the ground. Trot rushes over to my side and pushes me to my paws; he walks me over to where Huata is explaining what she could do for Kilo, and what she couldn't heal.
Hinto was angry and told Huata she has to do something, but I know she said done all she can for him; nothing can heal his back. Trot tries to assure Kilo he'll be fine because of how Huata stopped the bleeding, but I know he will surely be gone by Sunset.
Dasker calls him pathetic, causing my blood to boil, I turn and growl at him,my hackles raised and my jaws snapping viciously. Dasker turns and growls at me, but then continues to say how we should leave him for the buzzards to pick him apart. Trot explains how that's not the Dasker he knows, and Kilo starts laughing; however through this commotion I notice Huata slipping away, and I soon follow in haste to know where she's going.
Huata is talking to the lioness known as Sespria, but I smell another presence, the same scent of the lioness that will soon be the murderer of Kilo.
As soon as I see her I step out, growling viciously, and baring my teeth, eyeing down the lioness who attacked us. Huata, Sespria, and the lioness all seem surprised by my presence, Huata looks surprised, Sespria looks surprised and defensive, while the lioness looks fearful; and I know exactly why.
"Ceska! Where did you come from?" Huata asks, surprised, with slight fear in her tone.
"I followed you, thinking of what you were doing, clearly you are with the enemy. The ones that are going to be the killers of Kilo!" I snarl as I take a threatening stride towards them. Huata jumps in front of me, stopping me in my tracks.
"That lioness is lucky she made it out with a mere broken paw, quite the small price to pay for killing our pack mate, don't you think." I voiced angrily as I snapped at them.
"Listen, Ceska she was merely listening to her instincts, it's not her fault and they won't do it again, I promise." Huata tried to reason. I looked at her in anger, but in the end she was right, if I was the lioness I would've attacked us as well; I am also unable to defeat two lionesses at the same time. I back off slightly, but am still baring my teeth at them.
Huata and I suddenly hear the distress howl of Hinto. We race towards his scent but find nothing. I then look up to see him struggling to free himself from a vine, but I then look back down to see a white lynx and a white fox appear out of nowhere. They shift their vision to myself then to Huata, I even hear the lynx saying,
"The mixed one has dark and light energy, I'll keep an eye on her." They both had white fur and red eyes that were practically identical to Huata.
It made me uneasy when they started talking as if we weren't even there, they even said things that I think they were saying about Hinto; like how they caught one with a mistaken identity, and that he doesn't know what he is. It was seriously confusing me, and Huata's whining was really annoying.
Suddenly Hinto falls down from the tree, landing on us; when we looked back the lynx was gone. The rain that just began also isn't really helping the situation. How did that lynx know I wasn't full wolf, and what did she mean by dark and light energy?
After that confusing exchange between us after Hinto fell on us Huata tells us about her past and how she freed Sespria, and that Sespria must've freed her entire pride; we have a huge issue on our paws if we run into the pride.
Hinto explains how it isn't really Huata's fault, and that Kilo sneaking around behind Dasker's back has finally caught up to him. Huata ran up to him and hugged like how I've seen humans hug, strange. Hinto then proceeds to show her how wolves hug, but when she reciprocates his actions he seems a little numb.
They are so cute, too bad they aren't the alpha pair, they could have puppies if they were, and they would be way better than Dasker.
_______
When we returned to the pack Ash brought us straight to Kilo's body which was showing his ribs and leg bones as coyotes and vultures picked always at him.
I look over and saw Trot trying not to lose it. His letting out of consistent whines, and his pupils are constantly changing size and dilating. I also see Hinto growling and barely holding back until they both snap. Trot starts attacking the vultures while Hinto kills the coyotes.
"I should never have left him alone." Trot says in anger as he kills a vulture.
"It wasn't your fault, Kilo clearly wanted to be alone when he died." Huata tried to reason.
Dasker orders Hinto to follow him, and everyone knows where he is going; he's going to kill the one that murdered his brother. Ash tries to reason with him that leaving the territory is the best they can do but Dasker doesn't listen.
Anemy wants to fight as well but Dasker isn't listening and snarls at her, which quickly shuts her up before he takes off; closely followed by Hinto who looked back for a second before sprinting after Dasker.
Huata and I sneak off to warn Sespria about the attack, even though I was skeptical of warning the enemy, I still followed to warn Sespria. As we're talking to Sespria, her pride leader strides over and starts pulling and pushing Huata while Sespria growls at him to let her go.
The lion threatens Huata, saying he can use her to get all the information he wants from her. After a bit of toying around he releases Huata, and goes back to his normal business. Huata explains our plan on how to keep her pride safe, and then sends her off to distract our pack mates while we try to reason with their Alpha.
Huata sends Sespria to distract our pack mates, but as she soon realizes they're too much for her, she heads back to her pride.I hide in a Bush, looking around to see Anemy hiding in the bushes, and to be honest I'm slightly glad she's here; you can never have enough fighters at least Anemy is a good fighter I hope.
If she isn't then she better not get chosen as the female Alpha, heck I might even accept if she's the only other option.
Ch.3 Ch.5
-
astrolovedy liked this · 1 year ago
More Posts from Cannibalcoyote
Series
Unraveled(Broadchurch):
Ch.1: Introductions
Ch.2: Unhappy Ellie
Ch.3: The Family
Ch.4: Reacquainting
Ch.5: Tough Times
Ch.6: I Fucking Hate Reporters
Ch.7: Frustration
Ch.8: Dull
Ch.9 IDK WTF IS HAPPENING
Balto's Sister:
Ch.1: The Big Race
Ch.2: Steele
Ch.3: Concerned
Ch.4 DISCONTINUED
Feral Pride:
Ch.1: Before and Now
Ch.2: Pack Placements
Ch.3: The Hunter and the Hunted
Ch.4: An Encounter with Death
Ch.5: Secrets for the Future
Ch.6: DISCONTINUED
Scar's Adopted Brother(Lion King):
Ch.1: Life as Little Brother
Ch.2: Fight for Leadership
Ch.3: New Rivals
Ch.4: Eavesdropper
Ch.5: Untrustworthy
Ch.6: Foreboding
Ch.7 DISCONTINUED
The Elder Maximoff:
Ch.1: Hail Hydra
Ch.2: Captain America
Ch.3: The Meeting
Ch.4: Intimidation
Ch.5: More than a Confrontation
Ch.6: Safe House
Ch.7: Seoul
Ch.8: The Cradle
Ch.9: The Vision
Ch.10: DISCONTINUED
Woodland Princess(The Hobbit):
Ch.1: A Journey Begins
Ch.2: The Company
Ch.3: The Conversation
Ch.4: The Adventure Begins
Ch.5: Confrontation
Ch.6: Expected
Ch.7: Turn of Events
Ch.8: The Great Chase
Ch.9: Memories
Ch.10: DISCONTINUED
Nesmyslná Realita(Czech)
Bylo brzy ve čtvrtek ráno, když dostala strašlivou zprávu, že její manžel je mrtvý.
Přemýšlela, proč se včera večer nevrátil domů, dokonce čekal u telefonu, nakonec mu zavolal, ale nikdy nedostal odpověď.
Ona právě odešel její děti, Lisette a Alonso, dolů své dlouhé příjezdové cestě na autobus čeká, tiše mává na rozloučenou, jak to hlučně odjel, nakonec nechal její úsměv a ruce na podzim, jak autobus vyjel ven z pohledu. Otočil se zpátky domů pěšky ona si uvědomila, že ptáci byli velice potichu, abnormálně takže, to dělalo mlčení nepříjemné, jak ona byla v pasti s její neustálé myšlenky, ani hračka chrastící spadané listí bylo tak hlasité jako obvykle. Uhladila černá pletená vlasy na stranu, než tahat neklidně na rukávech její modro-šedý svetr, pevně objala rukama kolem jejího těla, když začala chodit zpátky domů, bedlivě poslouchat křupání pod boty, její mysl stále bloudí zmatení v tom, kde její manžel, Ryker, byl. Pár kroků od ní na verandě, ona zpomalila její chůze, když uslyšela zvuk auta, její kroky nejisté mírně otočila, odhalující stand-out černé a bílé vzor Belmont, Ohio policejní auto řidičský směrem k ní. Oslnění čelního skla z šedé oblohy znemožnilo vidět, kdo řídil, takže si nebyla jistá, zda se cítí nadšená nebo rozrušená překvapivým vzhledem.
Čím blíž to jel rychleji její srdeční tep, přičemž mělčí dechy, když sledovala auto vytáhnout na zastávku pár metrů daleko. Její ruce se podvědomě ždímaly, když čekala, až se dveře auta otevřou, najednou se cítila nepříjemně horká, i když to bylo docela chladno. Věděla, že nebezpečí její manžel byl v důsledku jeho práci, a věděl, že by mohl být zabit nebo zraněn na jakékoliv výzvy; ale nic, co by ji připravit pro sklíčený pohled na důstojníky obličej jako on vystoupil z auta.
Ryker byl na telefonu se svým partnerem pro vloupání v rezidenční zóně, trestní šel vzadu a zaoblený dům přijít za nimi, jak oni šli se dostat přes rozbité dveře, střelba oba několikrát do zad před spuštěním. Policie v současné době hledá pro něj, ale jen dva svědky, kteří zahlédli ho, jak začal poprsí otevřít své dveře, a soused, který viděl, co se děje a zavolal policii.
Jako důstojník vysvětlil, co se stalo její mysl šel prázdný, již tlumit hluk z lesa zcela mizí a že nepříjemné teplo náhle mizí, takže její tělo, ne pocit, prázdné. Ona rychle zjistila, že je nucen vrátit se do reality, když důstojník měl dotknout jejího ramene, nebylo to neslušné, nebo nežádoucí, protože tento důstojník byl dobří přátelé s sebou a Ryker, ale náhlé a nečekané, kontaktujte ji šokovalo natolik, aby blbec rameno pryč a vzít krok zpět. Okamžitě stáhl ruku, jeho pohled svržený dolů k podlaze, zatímco ona svítila lítostivý pohled, když si uvědomila své činy.
Nakonec řekla: "Je mi to líto, jen se cítím v tuto chvíli trochu ohromen."Její hlas nesměle tichý, mírné koktání, když se snaží pochopit a ovládat všechny emoce náhle běží přes ni. Pohled na pochopení se mu omývá přes obličej, než slavnostně přikývne hlavou a otočí se zpět k autu, "sbohem smutno."Carter promluvil a nabídl krátký, smutný úsměv, než vstoupil do svého auta a odjel.
Tam bylo mnoho myšlenek v Saden hlavu, všechny zprávy, ne bít ji ještě plně. S její mysl racing se pomalu jí, jak se jí do domů kabiny, zamykání dveří, než odpočívá čelo tvrdě proti mořené dřevo, dávat sebe chvilku klidu před tlačení off a míří do telefonu, aby se pár telefonátů.
-------
Dům je tmavý, vydávat nepříjemný a zmatek aura, slunce nemá ještě zvýšil a žádné světlo v okolí, ale tady je chlapec s jeho školní uniformu a batoh na tiše zavřel dveře. Začne chodit pryč z jeho domu rychle, nervózní atmosféra kolem něj pomalu pohlcovat další dostal, jeho napjatá ramena a na okraji podívejte oslabení jednoduše mírné paranoie.
Má jizvu nad okem, její poněkud červená barva je zřejmá proti jeho bledé kůži. Dostal tuto jizvu ve stejnou dobu, kdy ztratil svou matku a nevlastní sestru, autonehoda byla brutální, jen on a jeden z ostatních cestujících automobilů přežili.
On odstíny jeho oči pryč od oslepující světla, že projít každý tak často, jak chodí po chodníku, jeho paranoia mizí čím blíže se blíží Bingham je Rybník. Najde místo daleko od silnice a položí tašku dolů, když pozoruje spící labutě a kachny. Malý úsměv milosti jeho rysy, jak on si pamatuje, když on a jeho matka, Liz, by sem přišel brzy ráno mluvit a dívat se na východ slunce před školou; jeho úsměv mizí stejně rychle, jak přišla až si uvědomí, že může jen přijít sám. Vždycky mohl požádat svého nevlastního otce Aleca, aby šel s ním, ale obával se jakékoli odpovědi, kterou Alec dal, zvláště teď, když byl jediný, kdo přežil autonehodu.
Ve snaze setřást své myšlenky pryč od minulosti se podívá zpět na labutě a obdivuje jejich krásu proti temné vodě. Prvních pár slunečních paprsků začne zářit proti matné obloze, mírný vánek způsobuje, že se třese, protože nemá jednotnou bundu, protože to stojí peníze navíc. Jak on si sedne a opře o strom a on se zamračil na bolest vzplanutí v zádech, než se otřepat a vytáhl tašku se k němu, odepnout zmrazení kovu a sáhl dovnitř, vytáhl složku obsahující nedokončené úkoly; mnoho z nich mělo hrudky a slzy, i když je držel úhledně ve složce. Uvolňuje unavený a podrážděný povzdech začal pracovat, počínaje jeho názvem,'Archer Carlisle', jeho studené ruce, takže je těžší psát a podívat zhoršení záblesky v jeho očích, když ví, že nebude mít všechny tyto úkoly, než školy; strach náplň něm při pomyšlení, že by museli říct Alec o špatnou známku, i když jeho nedokončené a roztrhané úkol byl Alec je chyba. S dalším povzdechem se vrátil do práce a snažil se co nejrychleji a co nejpřesněji dokončit co nejvíce.
-------
Už je to týden, co jsem řekl o jeho smrti, už jsem věděl, že jsem nemohl zůstat v našem pohodlném Ohio domů, zejména od Ryker to postavil, jen chodit do dveří způsobil nechutný pocit, že mytí nade mnou s vědomím, že jsem ho nikdy neuvidím.
Pohřeb byl včera odpoledne... Černé šaty, které jsem nosil, jsou nyní hromada šedého popela v ohništi. Moje dcera Lisette šla se mnou, byl větrný den s posypeme déšť utírání prachu země mimo; zdá se, že svět byl ještě truchlí nad ztrátou, ale to je asi jen mnou uvedení významu do jednoduché věci. Můj syn Alonso využil smrti svého otce velmi těžké, já vím, jak blízko byli, a vidět můj syn pláče udělal slzu prorazit můj fasády síly, ale musel jsem rychle otřete ji pryč, když jsem objal mou plačící syn. Jeho výkřiky trvaly hodinu, Lisette začala plakat také,když viděla, jak se Alova třesoucí forma utěšuje mou. Tu noc jsem s nimi zůstal v jejich pokoji, seděl na koberci mezi jejich dvěma postelemi, jedna ruka uchopila v každém z mých, když jsem jim vyprávěl příběhy, aby je ukolébali ke spánku. Když jsem věděl, že spí, i nadále držet za ruce, opřel hlavu o dřevěnou zeď, když jsem zíral na strop, světlo z měsíce vytváří stíny větví stromů proti protější stěně. Prostě jsem tam seděl a přemýšlel o hovorech, které jsem udělal v den, kdy jsem obdržel zprávy; do příštího týdne bude to, co zbylo z mé rodiny, v naší skotské chalupě, daleko od něj.
Ještě musím dětem říct, že nevím, jak jim říct, že se vzdalujeme od všeho, co nám připomíná jejich otce. Mohu jen doufat, že mě za toto rozhodnutí nebudou pohrdat, ale jen pobyt v tomto domě způsobí, že moje mysl bloudí směrem, kterým si nedovolím jít.
------
Zazvoní zvonek hlasitě, jak jsem spěchat do zavírací dveře mé třídy, podíval se po místnosti, vidím, že všichni již sedí a učitel pozoruje mě ostře. Snižování můj pohled, jsem narovnat svůj domácí úkol a zase-v neslavně skončil stránek do koše, než courání kolem mého stolu učitele dosáhnout svého sedadla, aby se zabránilo jeho a všichni ostatní, je dívat se na všechny časy.
Vím, že bych neměla být strach o moji učitelé, ale Pan Curraigh má stejný přísný hlas jako Alec, a nemůžu si pomoct, ale být nervózní, kdykoliv vkročím do své třídy; jeho přísná pravidla a zastrašující postavu nemám zrovna mi pomoct, když se snaží odlišit dva.
Pan Curraigh pohledy z jeho počítače na mě, jsem polknout nervózně a zamíchat mírně v mé místo jsem se podíval dolů na papír jsem opatrně umístil na můj stůl. Třída je klidné klábosení měli opět několik okamžiků před lety, ale byl rychle zastaven znovu, když Pan Curraigh tlačil jeho šikmá obrázek z jeho psací stůl a neuspěchaný strided do přední části třídy.
"Pane Carlisle, chcete třídě vysvětlit, proč jste přišel pozdě? Znovu."Jeho nonšalantní první věta značně kontrastovala s jeho tvrdým vyslovením "znovu". Podvědomě jsem sklonil hlavu, když třída mlčí, jiné třídy by se mohly chichotat,ale vědí, že se v této třídě nemají šroubovat.
Zavrtěl jsem hlavou "ne", aniž bych plně důvěřoval svému hlasu, aby odpověděl bez koktání.
"Neslyším tě Archere. Vysvětlíte třídě, proč jste přišli pozdě."Jeho ostrý, akcentovaný hlas zazvonil proti klidu a nezanechal prostor, aby se vyhnul jeho otázce. Vím, že se na mě dívá, když čeká na svou odpověď. Konečně se na něj dívám a tiše odpovídám, když můj pohled neustále bliká mezi ním a stropem.
"Zaspal jsem, pane, nedovolím, aby se to stalo znovu."Snažil jsem se představit klidnou tvář, abych mu snad zabránil v tom, aby mě znovu zavolal, moje mysl uvnitř řve myšlenkami na to, zda přijme omluvu nebo ne. Vteřina projde, než se vrátí na tabuli a začne psát, všichni ji rychle zkopírují do svých notebooků, konverzace zdánlivě zapomenutá. Tušení, obav i nadále kobylka v hlavě, že věděl, že moje omluva byla falešná, ale neměl jsem čas to dát nějaké rozjímání, jak už jsem byl pozadu na poznámky, a mé nedávné zranění zápěstí není zrovna mě přínosem.
Třída konečně skončila, většina lidí byla sbalena a čekala u dveří na zvonek, jen pár lidí sedělo u svých stolů. I zastrčit přiřazené domácí úkoly do jejich složky, umístění můj notebook v mé tašce, jakož. Sáhnu po složce, když ji nejprve uchopí další ruka, ruka patřící žádnému studentovi. Jsem pokukovat očí před rychle při pohledu dolů na stůl, to byl Pan Curraigh, který držel můj domácí úkol složku, opíral se o stůl, jak on prolistoval nyní otevřete složku.
"Víte, vaše organizace a péče se nesčítají, když odevzdáte roztrhané papíry."Uvádí, jak pomalu zavírá složku a drží ji, abych ji vzal, což rychle sleduji, tiše ji vložím do tašky.
"Chcete mi říct skutečný důvod, proč se zdá, že jste vždy pozdě?"Pan Curraigh otázky, jeho normálně hlasitý a přísný hlas nyní tišší a obsahující náznak obav. Bylo to pár okamžiků a já jsem ještě reagovat, když se ozve,
"Archere, pokud máte skutečný důvod, proč jste pozdě, chápu, ale nemohu přijmout tyto falešné výmluvy už. Tohle je už 10. čas, kdy jsi přišel pozdě. Pokud mi Nemůžete dát skutečný důvod, musím vás zadržet."Jeho hlas byl nikdy velmi přísný nebo krutý celé věty, které mají spíše varovný tón, ale můžu sebrat jako odpověď je, aby se neklidně zavrtěla hlavou "ne", když se podívám nahoru, aby se setkala s jeho pohledem. Pan Curraigh se prostě na chvíli těší, než uvolní podrážděný povzdech a odtáhne ze stolu.
"Přijď pozdě na zadržení, Pane Carlisle."Je vše, co říká, než se vrátí ke svému stolu, zazvoní zvonek a studenti spěchají ze dveří, já okamžitě následuji, abych nepřišel pozdě na další lekci. Moje myšlenky na zbytek dne jsou zahaleny tím, jak Alec bude reagovat, když se vrátím domů pozdě, jak bude reagovat, když mu řeknu, že jsem znovu zadržen. Hrůza bazény v mé hrudi, takže se cítí pevně a vzduch dusí, jak jsem se plahočit přes den.
------
První den v našem novém domově to byla chalupa, kterou vlastnili rodiče a kterou jsem zdědil. Daleko od Ohia, daleko od Ryker, celou cestu v Glasgow, Skotsko, který se nachází v pěkné oblasti s lolling zelených polí a kamenné zdi úhledně obklopující ji.
Lisette a Alonso vzali tento krok lépe, než jsem očekával, zdálo by se, že chtěli utéct stejně jako já. Zavolal jsem dopředu, abych se ujistil, že chata je připravena, když jsme dorazili, a přítel mých rodičů přichází sledovat mé děti, protože musím co nejdříve jít do své práce. Spěchám z domu, rychle obejmu přítele a rychle uvedu čas, kdy budu doma, než přejdu k mému pronajatému vozidlu Volkswagen. Moje tašky popruh kroucení, když se snažím umístit vše v autě, rychle jsem strčit ji do sedadla spolujezdce před nastavením zrcátka a míří do mé nové práci.
Šedé mraky vrhající se po obloze mi připomínají hodně domova, ale toto rušné město je přesně to, co potřebuji, abych se dostal pryč od mého života v malém městě. Jízda na levé straně je však docela zvláštní, něco, na co si někteří zvyknou.
Když vjíždím na parkoviště, všimnu si, že škola se blíží ke konci dne, doufám, že mě nevyhodí, než vůbec začnu. Rychle klopýtal přes dveře kanceláře, jsem narovnat držení těla a tričko, než chodit na recepci a uvádějící, jsem nový učitel. Žena se usmívá, než někomu zavolá, předpokládám, že ředitel nebo možná jiný učitel.
Po čekání na asi 2 minuty, kancelář dveře hlasitě žádá otevřít, vysoký muž s hustými světle hnědými vlasy a zastrašující postavy pokroky, dává malé kývnutí na ženu předtím, než se ke mně blíží. Vstávám a potřásám mu nabídnutou rukou.
"Ahoj, Jsem pan Curriagh nebo Aric, jsem tu, abych vás doprovodil do vaší třídy."Jeho hlas má silný přízvuk, něco, co si teď budu muset zvyknout, protože žiji ve Skotsku. Zdá se, že jeho zastrašující postoj kontrastuje s přátelským úsměvem, který nabízí.
"Rád vás poznávám, Aricu, jsem smutný."Zdvořile odpovím, než mu dovolím, aby mě vyvedl z kanceláře a na chodbě.
"Takže vy jste nový učitel vědy?"Hlasuje v mírné zvědavosti a pokračuje v navigaci po prázdných halách.
"Ano, co učíte?"Ptám se, chůze rychleji držet krok s jeho svižným tempem.
"Oh já? Vždycky jsem byl literární člověk."Jeho odpověď způsobuje, že se objeví malý úsměv, skutečnost, že lidé zde jsou tak milí a příjemní, je něco, co zbožňuji. Zastavíme se po další chvíli chůze.
"No, tohle je vaše třída, i když jste dorazili trochu pozdě."Vysvětluje, když sledujeme studenty, jak si balí tašky. Uvolňuji tichý povzdech, samozřejmě bych zmeškal celý první den své práce.
"Nebojte se, že ztratíte svou třídu, můžete se připojit, abyste pomohli s zadržením nebo prozkoumali důvody."Aric říká, když bliká oči z okna ke mně, Chystám se reagovat, když zvon zazvoní hlasitě, ozvěna prázdnými sály, než se dveře učebny otevřou a studenti se vypustí. Oba stojí u okna do třídy do haly tichý zase dolů, jen několik studentů, stojící kolem, zatímco někteří jsou právě teď dokončuji balení.
Aric se ke mně otočí, když se jeho pohled otočí k něčemu za mnou, jeho náhlý výkřik mě překvapí a rychle se otočím, abych viděl viníka.
Mladý chlapec s tmavě hnědými vlasy, okamžitě se zastaví, jeho oči jít široký být křičel na, ruku zpřísnění svých držet kolem jeho kniha tiskla proti jeho hrudi.
"Lukostřelec. Zadržení je v opačném směru."Aric uvádí, jak chodí ke studentovi. Očekával bych, že každý student bude nervózní, když bude povolán učitelem, ale tento student, Archer, vypadal vyloženě vyděšeně.
Než Archer bude schopen reagovat, Aric začne znovu mluvit. "Je to podruhé, co jste se pokusil vynechat vazbu, Archere."Dává mírný zlom, když čeká na odpověď, poté, co neobdržel žádnou, nechal si povzdechnout podrážděním, než řekl: "Pojď se mnou Archer."Začínám chodit zpátky ke mně, Archer vleče pár kroků za sebou s očima vyškolenými na podlaze.
"Je mi líto, že jsem zkrátil vaše turné, ale musím doprovodit tohoto studenta do vazby."Aric uvádí, jak se dívá zpět k Archerovi.
"Docela v pořádku Aricu, můžu jít s tebou? Přece jen mi chyběl první den."Ptám se, podíval se na Archera, jeho oči se po celou dobu nepohybovaly z podlahy. Aric krátce přikývne hlavou, než povede cestu k zadržení. Rychle sleduji, snažím se držet krok, poslouchám, jak Aric popisuje části školy, kterou procházíme.
------
Kdo je ta osoba? Je to nová učitelka? Řekla, že tu zmeškala první den, a náš nový učitel vědy se nemohl ukázat.
Zvedám hlavu nahoru, oči se na ni na chvíli dívají, když přemýšlím, zda bych se měl zeptat nebo ne. Nakonec se vzdávám zvědavosti a ptám se: "jste nový učitel vědy?"Zdá se, že moje otázka je oba vyleká z jejich malého rozhovoru, pan Curraigh nyní mlčí, když čekám na její odpověď. Otočí se ke mně a nabídne přátelský úsměv, než odpoví: "Ano, To jsem já, můžete mi říkat paní Monroe."Její odpověď je pěkné, ale krátké, a její hlas zdálo se, váhat trochu, když řekla, že její příjmení, což způsobuje hlavu naklonit někdy tak trochu ve zmatku na její nechuť mluvit její příjmení.
"Ráda vás poznávám, paní Monroeová, jmenuji se Archer."Odpovídám, můj hlas vypadá sebevědoměji a hlasitěji než můj normální tón, i když to sotva přemýšlím. Ten čas, co zbylo z chůze do vazby, strávil jsem ho mluvit s Paní Monroe, nevím proč, ale zdálo se, že jednodušší mluvit s, to by mohlo být z její non-zastrašující postoj a výšku, nebo možná, že mi připomínala mou matku, z nichž oba jsou věrohodné.
Mluvili jsme o knize, kterou jsem držel, když se pan Curraigh zastavil, místnost, ve které se zadržuje, je přímo před námi. Jsem oslovit chytit rukojeť, na okamžik zapomněl na moje zranění zápěstí, až jsem se uvolnit grunt bolesti, okamžitě tahá mě za zápěstí zpátky a držel ji na mé hrudi, jako krutá svíravá bolest, která zaplavila mé systém, který mi připomněl včera.
Jak Pan Curraigh a Paní Monroe se zdají šokováni, že můj náhlý výbuch bolesti, Paní Monroe je o něco říct, ale já nemám čas přemýšlet, klopýtal pozpátku jsem zase mírně a utéct. Jsem na jediné místo, kde se cítím v bezpečí, Blízkost Rybníka, nebo Labutí Rybník, jak říkávala moje matka; jen připomenout, že způsobuje vlny úzkosti zamést přes mé tělo, všechny tyto věci, které se pořád děje jsou příliš zdrcující. První jsem ztratil moje matka a sestra při autonehodě, pak můj nevlastní otec(který už mi nelíbilo) viní mě za to, a teď mám učitele, který mi připomíná přesně to, moje matka, já prostě nevím, jak se mám cítit, nebo reagovat na tyto situace. Jsem tak zaujatý těmito plodnými myšlenkami a bolestivou bolestí, že neslyším kroky, které se ke mně blíží. Byla to náhlá ruka na rameni, která mě překvapila přítomností jiné osoby. Rychle otočím hlavu očekávám, že uvidím rozzlobeného pana Curraigh nebo možná Aleca, ale místo toho se setkávám se smutným úsměvem paní Monroeové, když se krčí vedle mě. Natáhl jsem ruku na zápěstí, odhodil jsem se, ale po další vteřině jí dovolím vidět mé zápěstí, ignorující možný důsledek, že by mohla pochybovat o tom, jak jsem utrpěl toto zranění.
Bylo to mírné rozšíření jejích očí, které způsobilo, že jsem sledoval její pohled, rozhodl jsem se nikdy se podívat na mé zranění, takže když jsem viděl, jak moje zápěstí oteklé a pohmožděné způsobuje, že se mé oči také rozšířily. Lehce se dotkne mého zápěstí a já se okamžitě odtáhnu, bolest mi hoří rukou. Zdá se, že tam sedí v okamžiku přemýšlení, jako by přemýšlela o tom, co by měla říct.
"Lukostřelec. Jak se to stalo?"Tam to bylo, jediná věc, kterou jsem nechtěl slyšet. Jsem zavrtěla hlavou a dívat se jinam, teprve teď si uvědomil, že pár měl slzy stékaly po mé tváři, rychle otřel s mou volnou rukou. Neslyším odpověď na mé odmítnutí, takže se dívám zpět, když vidím, jak paní Monroe zadržuje slzy, i když proč, nevím. Kroutí hlavou, tlačí se z podlahy a natáhne ruku pro mě, kterou pomalu beru. Teď stojím oprášil jsem se svou dobrou rukou, volně drží svůj batoh, když čekám na její otázky.
Vše, co dělá, je, zdánlivě potřást hlavou k sobě, před motivací, abych ji následoval. Ona mě vede zpět do školy, nikdy mluvit nebo dívat se na mě, jen zíral dopředu, téměř empaticky. Vezme mě do lékařské místnosti a řekne mi, abych počkal u dveří, když odchází, aby si promluvila se sestrou. Zajímalo by mě, co říká, má podezření, že můj nevlastní otec způsobil tato zranění? Nebo si myslí, že mi to udělal jiný student? Měl bych prostě běžet, dokud mám ještě šanci? Moje myšlenky jsou náhle zastaveny, jak paní Monroe a sestra chodí ke mně, moje nervozita kope do jiné osoby, která je nyní přítomna.
Pokusil jsem se to dávat pozor na odlesk ups bolesti jako zdravotní sestra zabalené moje zápěstí ledový sáček, mrazu, což mi třást jako počasí venku už bylo chladno. Po několika minutách třešničkou mé zápěstí, že přináší kompresní obvaz, příjemná přetáčení zápěstí a ruky, bolest se zmenšila, ale udržuje stabilní bolest, která obklopuje celou moji ruku. Když skončí, dává mi pokyny k tomu denně, a poznámka pro třídu, protože to byla moje psací ruka.
Chůze ke dveřím, jsem na místě Paní Monroe čeká, její přátelský úsměv nahrazen vážný a přísný pohled, ten, který dělá moje kroky trochu více váhají. Opouštíme med místnost a vyjít do klidné, pusté chodby, její tvář stále vážné, jak jsme oba zastavit.
"Jak jste se k tomu zranění Archer."Nebyla to otázka, ale něco, co vyžadovalo odpověď, kterou jsem se velmi zdráhal dát. Rybaření svou tvář od ní jsem zavrtěla hlavou "ne", znovu, nechtěl jí říct pravdu, moje mysl řvala, že to by mohlo způsobit více bolesti, než dobrý, že i kdyby to udělala, věř mi, nikdo jiný.
"Archere, pokud mi to neřekneš, budu muset říct kanceláři, aby zavolala tvému otci."Ona říká, její hlas ztrácí některé z toho je přísnost, když se snaží přimět mě, abych odpověděl.
Když slyším její volání Alec můj táta způsobuje, že všechny tyto pocity prostě explodují, můj hněv volně proudí a nemohu si pomoci, ale chaoticky reagovat, "není to můj táta!"Můj výkřik se ozývá po chodbě, ticho, které zůstalo v jeho brázdě, je nepříjemné, všechno to hněvem poháněné sebevědomí rychle opouští mé tělo, když vydechuji. Není hloupá, přijde na to, co se děje, odvezou mě z domova, posledního místa, které mi připomíná mámu a sestru.
Zdá se, že její postoj ztuhne po vyslechnutí mé odpovědi, Mohu jen doufat, že se nebude zlobit na můj výbuch.
"Zeptám se tě ještě jednou. Kdo to udělal."Její hlas byl smrtelně tichý, druhá věta byla tvrdě vyhlášena a nezanechala prostor pro výmluvy. Konečně jsem její tvář, i když moje hlava je stále snížena, oči blikání se k ní každý tak často, jak jsem přemýšlet, co jsem chtěl říct.
"....Aleku."Můj hlas prakticky šepot, i když vím, že to slyšela, a věděl, že někdo jiný si je vědom tohoto tajemství, jen mě nutí cítit... zranitelný.
Ch.2: Pack Placements

Ch.1 Ch.3
I try to get up after he's off me, but he quickly growls a warning to stay down; I don't listen and try to get up only to be pushed down by the alpha. I growl at him in frustration and anger before I bite his paw, causing him to hop up in surprise and jump off me; allowing me to try to get up again.
I'm quite weak however, and can barely stand up after wasting all that energy that I required to go hunting for food with. If I'm not accepted into his pack I could die of starvation, dehydration, or of having another animal kill me while I'm in my weakest state. I might even accept being an omega if it means I'll survive long enough to gain energy and kick his arrogant ass.
The alpha turns away and starts to converse with the oldest of the females. I sigh and try to get up again, but he left a few deep gashes in my sides that I didn't realize were there until the adrenaline wore off. So I simply lay there waiting to see if he might still allow me to join his pack after my attack. The white wolf walks over to me, looking down at me in gratitude.
"Here, let me help you." She says as she pushes me up and allows me to lean my weight on her. She walks me over to an area slightly away from the pack where she then lets me sit. I see her looking around. I wonder what she's looking for, but then she picks up a couple of dandelions. I look at her strangely, but her face says 'trust me', so I simply allow her to walk up to me.
"This might freak you out a little bit." She voices before placing a dandelion on each of my wounds, which then proceed to disappear as if I was never injured, there was however light scars on my side from where the alpha raked his claws; but at least the wounds are gone as well as the pain.
"My name's Huata, I just wanted to thank you for having my back over there." She says as she gestures to when she was getting attacked due to her unwise attempt to be friendly.
"My name's Ceska, and thanks for healing my wounds; it would've taken ages for them to heal naturally." I respond as I get up and start walking slowly back to the pack, Huata follows me closely. Seems like I actually have managed to meet a wolf that isn't arrogant or annoying, what a surprise; this is probably my first friend I've made. Well she seems happy as well, she must not be popular in her family; well, at least we have each other now.
As we make our way back, the alpha is greeting the young blonde wolf, which I assume is Huata's sister; well, she looks like a bitch is all I can say. The alpha looks up from greeting her, and growls deeply at me, I return the favor by relaying a louder growl while baring my teeth. The reddish tan wolf looks up and growls at me, I snarl in return which causes him to bare his teeth at me. He lunges but I easily sidestep and pin him to the ground. The alpha and a gray wolf drag me off him and hold me down while I'm scraping holes in the earth as I try to attack the red wolf. He gets up and looks at me in fear, slight anger, and disgust.
"What should we do with her alpha? I asked the oldest female if she was with them, but she was just as surprised as we were when she showed up." He questions as he looks up at his alpha.
The alpha allows me up, but not before giving me a warning growl to not attack. For once I listened, but only because I still wanted to kind of be accepted into his pack.
"She is a strong female Trot, and she could be useful in hunting and battles, but if she gets out of place....", he growls at the end before stalking away, followed by the gray wolf. I turn around to see the wolf known as Trot watching me; I growls at him before stalking off to find Huata. At least I have a friend now. Hopefully she'll continue to be my friend since I know no one else will be.
As I walk up to Huata I see her talking with the black wolf, Hinto, I believe his name was.
"Hi Huata", I address her as I sit beside her.
"Hey Ceska, I'd like you to meet Hinto, he tried to help me before you came into the fight." Huata informed me as I looked at him. He looked friendly, but at the same time he looked dangerous. I think we'll stay as acquaintances. We simply nodded at each other after Huata introduced us.
Dasker allowed me into his pack as a warrior and hunter, sadly Huata is an omega, and Hinto was demoted to lower than omega due to him challenging Dasker to protect Huata. I'll have to challenge him later, when I win I'll make sure to promote Hinto and Huata.
It's night time, and Anemy, Huata's sister, is attacking Huata; sadly Huata does nothing seeing as that would then bring more pain, I however will not allow my only friend get bossed around. I jump forward and tear Anemy off of Huata; ohh how pissed she looked. She even tried to bite me but I threw her into a tree and helped Huata up. She looked at me in gratitude as we walked off and chilled with Hinto. They got into a conversation about what being an omega means for the pack. I suddenly heard them start talking about proving their worth by finding a huge meal. They say they'll go in the cover of night, so I should hear when they go to leave, so I can follow them.
I return to see the pack getting ready to sleep. Kilo seems to be insulting Trot on how he's no longer beta. Trot seems to get offended at Kilo's statement and starts to growl in anger; Trot actually doesn't seem too bad now. He's just sensitive and reserved, he actually seems nice to be around.
"He's right, I've been replaced, I'm unworthy." Trot says in despair as he lays down. I walk out from behind the bushes, and start walking closer to him. He looks up and growls in anger as he remembers our fight earlier. I look at him in a friendly way as I wave my tail slightly, and walk up to him. To say he was surprised is an understatement, he looked beyond surprised and confused at that moment where I showed kindness to him, especially after how we almost got into a fight.
"Hi, I believe we got off on the wrong paw... My name is Ceska." I say hesitantly as I look at him.
"Trot, but I'm sure you already knew that." He replies.
"Listen I'm sorry for attacking your alpha, but he was attacking my friend who unknowingly disrespected him. Come on, how do you expect a human raised wolf to react, they know nothing of pack life...... and I'm also kind of sorry for attacking you. At that moment I wasn't thinking straight, I was overly aggressive, and should've been thinking more. I actually think you're pretty sweet, and nice." I explain as I look at him.
"It's okay, I was fighting my alphas battles, not to mention I should've expected you to be aggressive, after all you did just get attacked by our alpha, I should've been more considerate." He replies as he looks at me in understanding. I look at him in happiness, I just made another surprising friend, and he was even one I got in a fight with. I didn't think it was possible.
"Mind if I stay over here with you. I'm not really a favorite of anybody else, and Hinto and Huata are already asleep so I don't want to wake them. Of course that is only if you're okay with it; I wouldn't want to be intruding." I stated as I stood slightly uncomfortable. He simply looked at me and smiled.
"Of course you can stay over here, you're my friend now, so I don't exactly mind." He replies as he motions to the spot next to him. I walk over a lay down a few inches apart, which is a friendly spacing between two wolves who aren't mates, so as to not make him feel uncomfortable. We both drift off into sleep.
Ch.1 Ch.3
Balto's Sister Ch.3: Concerned

Ch.2 Ch.4
As I walk through the snow covered streets of the town I hear the paw steps of Steele as he follows behind me, still in a slight daze of what I revealed to him not too many seconds ago. Looking forward past where the buildings end and into the horizon, I see the place where Balto resides, and a feeling of guilt washed over me. I realize that Balto needs me right now, and even though I may be conflicted over what to do with my predicament, I need to be there for my brother.
I slowed down gradually to a halt, Steele looking up and stopping next to me, looking down at me slightly due to his taller stature, but I was happy to see annoyance wasn't his expression, instead his eyes glistened with curiosity as to why I stopped walking.
Looking down at my black paws coated in powdery snow I attempt to quickly find a way to tell Steele I need to check on my brother without angering him. I know he's supposed to be my enemy, but I rather enjoy his company, when it's just us since he acts much more civil and not like a brainless brute.
"What is it princess?" Steele's question rings sharp through the crisp, cold air of winter. My ears fold down slightly as I look up at Steele.
"I do enjoy your company Steele, and I hope that we continue to get along, but I should be on my way to check on Balto." I state hesitantly, my voice softer than normal.
His eyes show in jealousy, he features hardening slightly as he hears Balto's name.
"Why are you always hanging around that mongrel? Does he have something I don't!" He quickly voices, a growl emitting from his throat as he glares at me slightly, awaiting an answer.
"No, no, there's nothing like that going on between me and Balto, I'm just really good friends with him is all. I know you and him don't get along at all, but I really must be checking on him, a lot of things have happened to him today, and being the friend I am, I should be there for him!" I state in exasperation, not wanting to argue with Steele over this.
Steele still doesn't seem very happy, he's growling at me slightly. "Fine then! Go to your mongrel and comfort him, but remember Princess, you are mine." His tone lowers intimidatingly as his words are final, but me being me, I always challenge authority.
"You'll have to prove yourself worthy before I become yours, now if you don't mind, I have a friend to console." I state promptly, walking away, not forgetting to lightly trace my fluffy tail against his jaw as I leave.
I hear him growl slightly, not aggressively, but more in the sense of a purr, causing me to form a slight smirk.
———————
Once out of the town, I bound over to the boat where Balto and Borris have decided to be their residence. As I hop up to the deck seeing Balto and Borris conversing, Borris mopping the floor as Balto does most of the talking.
"Ah Luko how nice of you to finally arrive." Borris states sarcastically as he finally noticed my presence.
"Well you know me, I'm always fashionably late" I stated as I let out a slight crackle, gearing Balto slightly chuckle as well.
"We were talking about the bird migration." Balto states, a smirk withholding itself upon his face. I soon smirk as well, as I realize what he is hinting at. I decided to humor him, lifting my nose and sniffing the air lightly.
"Hmm, I smell herring." I smirk at Balto. Him smirking back.
"Say, it must be Muk and Luk." Balto voices as he walks over to Borris, a smile on his face as he watches the goose continue to mop. Borris begins to say something until a high pitch yell is heard.
"Uncle Borris!! Uncle Borris!!!"
"Oh no." Is all Borris says, holding the mop in his hands as if it will make him invisible.
I love these guys, but I really can't deal with Muk and Luk right now. My confusing conversation with Steele has my mind all jumbled up, and I really just want to rest.
I say my goodbyes to Borris and Balto before pouncing out of the boat, walking back to the town to find a place to sleep for the night.
———————
As I arrive in the town I notice immediately that the doctor is quite busy, but what really got my attention was Jenna. She was standing outside the building, concern etched into her facial features and body language as she helplessly looked through the window, even releasing a bark in the hopes of gaining the people's attention.
I slowly walk up to her, concern evident in my eyes.
"Jenna? What are you doing outside the hospital." I question, concern dripping from my words as I hope the answer isn't what I think it is. I am soon confirmed however when I see Rosie bounding out of the hospital to see Jenna, attempting to play and run around with her, but immediately having to stop to release a coughing fit of the sort.
Jenna looks concerned and nudges Rosie slightly in the hopes she'll be alright. Rosie's father soon rushes outside calling her name, ushering her back into the building and out of the cold snow.
Jenna and I didn't talk about it, but I understood now why she was looking into the building.
"Jenna, I'm going to go now, but if you want to talk about it or anything, just bark my name." I say slowly, Jenna only nodding in response as her eyes never leave the window. I let out a slight sigh before going to find a place to sleep, walking around the building in hopes of finding a place close to where I am.
I happen to be in luck, I forgot all about the boiler room here. It hasn't been locked yet, so I pick the dirt open slightly before shutting it to trap the warmth. I curl up on the opposite side of the room, blending in with the shadows, slowly allowing myself to drift away into a tense slumber.
Ch.2 Ch.4
Бессмысленная Реальность(Russian)
Ранним утром в четверг она получила ужасное известие о смерти мужа.
Она удивлялась, почему он не вернулся домой вчера вечером, даже ждала у телефона, в конце концов позвонила ему, но так и не получила ответа.
Она только что проводила своих детей, Лизетту и Алонсо, по длинной подъездной дорожке к ожидавшему их школьному автобусу, мягко помахала на прощание, когда тот с шумом отъехал, и, наконец, позволила своей улыбке и руке упасть, когда автобус скрылся из виду. Повернувшись, чтобы идти домой, она поняла, что птицы были особенно тихими, ненормально тихими, это делало тишину неудобной, поскольку она была поймана в ловушку своими непрерывными мыслями; даже ветер, шуршащий опавшими листьями, не был таким громким, как обычно. Она пригладила свои черные заплетенные в косу волосы, прежде чем неловко одернуть рукава своего сине-серого свитера, крепко обхватила себя руками и пошла обратно домой, внимательно прислушиваясь к хрусту под ботинками, ее мысли все еще блуждали в смятении относительно того, где ее муж, Райкер, был. В нескольких шагах от своего крыльца она замедлила шаг, услышав звук автомобиля, ее шаги немного замедлились, когда она обернулась, показывая выделяющийся черно-белый рисунок полицейской машины Белмонта, штат Огайо, едущей к ней. Яркий свет от серого неба на ветровом стекле не позволял разглядеть, кто за рулем, и она не знала, радоваться или огорчаться его неожиданному появлению.
Чем ближе он подъезжал, тем быстрее билось ее сердце, делая все более поверхностные вдохи, когда она смотрела, как машина остановилась в нескольких футах от нее. Ее руки бессознательно заламывали друг друга, пока она ждала, когда откроется дверца машины, внезапно почувствовав неприятный жар, хотя было довольно холодно. Она знала, в какой опасности находится ее муж из-за своей работы, и знала, что он может быть ранен или убит по любому вызову, но ничто не могло подготовить ее к унылому выражению лица офицера, когда он вышел из машины.
Райкер был на вызове со своим напарником для взлома и проникновения в жилую зону, преступник вышел через заднюю дверь и обогнул дом, чтобы подойти к ним сзади, когда они вошли через сломанный дверной проем, выстрелив обоим несколько раз в спину, прежде чем убежать. Полиция в настоящее время разыскивает его, но есть только два свидетеля: один, который видел его, когда он начал ломиться в их дверь, и сосед, который увидел, что происходит, и вызвал полицию.
Когда офицер объяснил, что произошло, ее разум опустел, и без того приглушенный шум леса полностью исчез, и эта неприятная жара внезапно исчезла, оставив ее тело вместо этого пустым. Она быстро оказалась вынуждена вернуться в реальность, когда офицер протянул руку, чтобы коснуться ее плеча, это не было грубо или нежелательно, так как этот офицер был действительно хорошим другом с ней и Райкером, но внезапный и неожиданный контакт потряс ее достаточно, чтобы дернуть плечом и сделать шаг назад. Он тут же отдернул руку, опустив взгляд в пол, а она с сожалением посмотрела на него, осознав свои действия.
"Извини, Картер, - наконец сказала она, - я ... я просто чувствую себя немного подавленной в данный момент." Ее голос был робко тихим, слегка заикающимся, когда она пыталась понять и контролировать все эмоции, внезапно пробежавшие через нее. Выражение понимания омывает его лицо, прежде чем он торжественно кивает головой и поворачивается к своей машине ." Картер заговорил, коротко и грустно улыбнувшись, прежде чем сесть в машину и уехать.
В голове Сэйден пронеслось множество мыслей, и все новости еще не до конца дошли до нее. С лихорадочно работающими мыслями она медленно направилась в свою каюту домой, заперла дверь, прежде чем резко прислониться лбом к грязному дереву, давая себе минутку покоя, прежде чем оттолкнуться и направиться к телефону, чтобы сделать пару звонков.
-------
В доме темно, от него исходит тревожная и тревожная аура; солнце еще не взошло, и поблизости нет огней, но вот мальчик в школьной форме и с рюкзаком тихо закрывает входную дверь. Он начинает быстро уходить от своего дома, тревожная атмосфера вокруг него медленно рассеивается, чем дальше он идет, его напряженные плечи и напряженный вид уменьшаются до легкой паранойи.
У него есть шрам над глазом, его немного красный цвет делает его очевидным на фоне его бледной кожи. Он получил этот шрам в то же самое время, когда потерял мать и сводную сестру, автокатастрофа была жестокой, выжили только он и один из пассажиров другой машины.
Он прикрывает глаза от слепящих фар, которые время от времени проезжают мимо, когда он идет по тротуару, его паранойя исчезает, когда он приближается к пруду Бингема. Он находит место подальше от дороги, кладет сумку и смотрит на дремлющих лебедей и уток. Легкая улыбка украшает его лицо, когда он вспоминает, как они с матерью Лиз приходили сюда рано утром, чтобы поговорить и посмотреть на восход солнца перед школой; его улыбка исчезает так же быстро, как и появилась, когда он понимает, что теперь может прийти сюда только один. Он всегда мог попросить своего отчима Алека поехать с ним, но он боялся любого ответа Алека, особенно теперь, когда он был единственным, кто выжил в автокатастрофе.
Пытаясь стряхнуть с себя мысли о прошлом, он оглядывается на лебедей, любуясь их красотой на фоне темной воды. Первые несколько солнечных лучей начинают светиться на фоне тусклого неба, легкий ветерок заставляет его дрожать, так как у него нет форменной куртки, так как это стоит дополнительных денег. Когда он садится и прислоняется к дереву, он морщится от боли, вспыхивающей в его спине, прежде чем стряхнуть ее и потянуть свою сумку к себе, расстегивая ледяной металл и протягивая руку, вытаскивая папку с незаконченным домашним заданием; многие из них были смяты и заплаканы, хотя он аккуратно хранил их в папке. Испустив усталый и раздраженный вздох, он начал работать, начав со своего имени, "Арчер Карлайл", его холодные руки мешали писать, и в его глазах вспыхивает раздражение, когда он знает, что не сделает все это домашнее задание до школы; страх наполняет его при мысли о том, что ему придется рассказать Алеку о плохой оценке, хотя его незаконченное и порванное домашнее задание было ошибкой Алека. Еще раз вздохнув, он вернулся к работе, стараясь закончить как можно быстрее и точнее.
-------
Прошла неделя с тех пор, как мне сообщили о его смерти, я уже знала, что не могу оставаться в нашем уютном доме в Огайо, особенно с тех пор, как Райкер построил его; просто войдя в дверь, я почувствовала тошноту, зная, что больше никогда его не увижу.
Похороны были вчера днем... Черное платье, которое было на мне, теперь превратилось в кучку серого пепла в очаге. Моя дочь Лизетта пошла со мной, был ветреный день с дождем, посыпавшим землю снаружи; кажется, что мир даже оплакивал потерю, но это, вероятно, просто я вкладываю смысл в простые вещи. Мой сын Алонсо очень тяжело воспринял смерть своего отца, я знаю, как они были близки, и, увидев, что мой сын плачет, слезы пробились сквозь Мой фасад силы, но мне пришлось быстро вытереть их, когда я обнял своего плачущего сына. Его крики длились целый час, Лизетта тоже начала плакать, когда увидела, как дрожащее тело Эла успокаивается моим. В ту ночь я остался с ними в их комнате, сидя на ковре между их двумя кроватями,держа по одной руке в каждой из моих, когда я рассказывал им истории, чтобы убаюкать их. Когда я поняла, что они спят, я продолжила держать их за руки, прислонившись головой к деревянной стене и глядя в потолок, свет луны создавал тени ветвей деревьев на противоположной стене. Я просто сидел и думал о звонках, которые сделал в тот день, когда получил известие.; к следующей неделе то, что осталось от моей семьи, будет в нашем шотландском коттедже, подальше отсюда, подальше от него.
Мне все еще нужно сказать детям, я не знаю, как сказать им, что мы уезжаем, подальше от всего, что напоминает нам об их отце. Я могу только надеяться, что они не будут презирать меня за это решение, но просто пребывание в этом доме заставляет мой ум блуждать в направлении, в котором я не позволю себе идти.
------
Звонок звонит громко, когда я врываюсь в закрывающуюся дверь своего класса, оглядывая комнату, я вижу, что все уже сидят, и учитель многозначительно смотрит на меня. Опустив взгляд, я поправляю домашнее задание и переворачиваю беспорядочно законченные страницы в корзину, прежде чем пройти мимо стола учителя, чтобы добраться до своего места, избегая его и всех остальных взглядов все время.
Я знаю, что не должна бояться своих учителей, но у Мистера Каррея такой же строгий голос, как у Алека, и я не могу не волноваться, когда переступаю порог его класса; его строгие правила и пугающий рост не совсем помогают мне, когда я пытаюсь различить их.
Мистер Каррей переводит взгляд с компьютера на меня, я нервно сглатываю и слегка ерзаю на стуле, глядя на бумагу, которую аккуратно положила на стол. Тихая болтовня класса возобновилась несколько минут назад, но быстро прекратилась снова, когда мистер Каррей оттолкнул свою наклонившуюся фигуру от стола и неторопливо направился к передней части класса.
"Мистер Карлайл, не хотите ли объяснить классу, почему вы опоздали? Снова." Его беспечное первое предложение сильно контрастировало с резким произношением "снова". Подсознательно я опускаю голову, поскольку класс молчит, другие классы могут хихикать, но они знают, что в этом классе не стоит шутить.
Я отрицательно качаю головой, не вполне доверяя своему голосу, чтобы ответить без заикания.
"Я не слышу тебя, Арчер. Объясните классу, почему вы опоздали." Его резкий голос с акцентом прозвучал в тишине и не оставил места, чтобы избежать вопроса. Я знаю, что он смотрит на меня, ожидая ответа. Я, наконец, смотрю на него, тихо отвечая, так как мой взгляд постоянно мелькает между ним и потолком.
"Я проспал, сэр,я не позволю этому повториться." Я попыталась изобразить спокойное лицо, надеясь, что он не вызовет меня снова, мой разум внутри ревел от мыслей о том, примет ли он оправдание или нет. Проходит секунда, прежде чем он возвращается к доске и начинает писать, все быстро записывают это в свои блокноты, разговор, казалось бы, забыт. Намек на беспокойство продолжал терзать мой затылок, что он знал, что мое оправдание было фальшивым, но у меня не было времени обдумывать его, так как я уже отстал от записок, и моя недавняя травма запястья тоже точно не принесет мне пользы.
Урок наконец-то закончился, большинство людей собрались и ждали звонка у двери, лишь несколько человек сидели за партами. Я засовываю домашнее задание в их папку и кладу тетрадь в сумку. Я тянусь за папкой, когда другая рука хватает ее первой, рука, не принадлежащая ни одному студенту. Я поднимаю глаза, прежде чем быстро посмотреть на стол, это был мистер Каррей, который держал мою папку с домашним заданием, он прислонился к столу, когда он просматривал теперь открытую папку.
"Знаешь, твоя организованность и забота не складываются, когда ты сдаешь разорванные бумаги." Говорит он, медленно закрывая папку, протягивая ее мне, чтобы я взяла, что я быстро делаю, молча кладя ее в сумку.
Вы не хотите сказать мне настоящую причину, по которой вы всегда опаздываете? - спрашивает Мистер Каррей, его обычно громкий и строгий голос теперь стал тише и содержал намек на беспокойство. Прошло уже несколько минут, а я все еще не отвечаю, когда он говорит,
"Арчер, если у тебя есть реальная причина, почему ты опоздал, я понимаю, но я больше не могу принимать эти фальшивые оправдания. Это уже 10-й раз, когда ты опаздываешь. Если вы не можете назвать мне настоящую причину, тогда я должен дать вам наказание." Его голос никогда не был очень строгим или резким на протяжении всей фразы, в нем было больше предупреждающего тона, но все, что я могу сделать в ответ, это неловко покачать головой "Нет", когда я поднимаю глаза, чтобы встретиться с ним взглядом.
"Не опаздывайте на задержание, Мистер Карлайл." Это все, что он говорит, прежде чем вернуться к своему столу, звонит звонок, и ученики выбегают за дверь, я немедленно следую за ними, чтобы не опоздать на следующий урок. Весь остаток дня мои мысли заняты тем, как Алек отреагирует, когда я вернусь домой поздно, как он отреагирует, когда я скажу ему, что меня снова задержали. Страх скапливается в моей груди, заставляя ее чувствовать себя напряженной, а воздух удушливым, когда я тащусь через день.
------
Первый день в нашем новом доме, это был коттедж, который принадлежал моим родителям, и я унаследовал. Далеко от Огайо, далеко от Райкера, до самого Глазго, Шотландия, расположенный в красивом районе с раскинувшимися зелеными полями и аккуратно окруженной каменной стеной.
Лизетта и Алонсо приняли этот шаг лучше, чем я ожидал, похоже, они хотели уйти так же сильно, как и я. Я позвонил заранее, чтобы убедиться, что коттедж готов к нашему приезду, и друг моих родителей приедет, чтобы присмотреть за моими детьми, так как я должен как можно скорее отправиться на работу. Выбегая из дома, я быстро обнимаю подругу, быстро указывая время, когда я буду дома, прежде чем мчаться к своему арендованному автомобилю "Фольксваген". Ремень моей сумки крутится, когда я пытаюсь расположить все в машине, я быстро запихиваю его на пассажирское сиденье, прежде чем поправить зеркала и отправиться на свою новую работу.
Серые облака, усеивающие небо, напоминают мне о доме, но этот оживленный город-именно то, что мне нужно, чтобы уйти от моей маленькой городской жизни. Однако ездить по левой стороне довольно странно,к чему придется привыкнуть.
Въезжая на стоянку, я замечаю, что занятия в школе близятся к концу, и надеюсь, что меня не уволят еще до того, как я начну. Быстро спотыкаясь о дверь кабинета, я поправляю свою позу и рубашку, прежде чем подойти к стойке регистрации и заявить, что я новый учитель естествознания. Женщина улыбается, прежде чем позвонить кому-то, я предполагаю, директору или, может быть, другому учителю.
Прождав около 2 минут, дверь кабинета с громким шумом распахивается, входит высокий мужчина с густыми светло-каштановыми волосами и пугающим ростом, слегка кивнув женщине, прежде чем подойти ко мне. Я встаю и пожимаю протянутую руку.
"Здравствуйте, я Мистер карри или Арик, я здесь, чтобы проводить вас в класс." В его голосе слышится сильный акцент, к которому мне тоже придется привыкнуть, поскольку я живу в Шотландии. Его устрашающая поза, кажется, контрастирует с дружелюбной улыбкой, которую он предлагает.
"Приятно познакомиться, Арик, я Саден." Я вежливо отвечаю, прежде чем позволить ему вывести меня из кабинета и провести по коридору.
"Значит, ты новый учитель естествознания?" Спросил он с легким любопытством, продолжая бродить по пустым залам.
"Да, а чему вы учите?" Спрашиваю я, ускоряя шаг, чтобы поспевать за его быстрым шагом.
"О, я? Я всегда был литературным человеком." Его ответ вызывает легкую улыбку, тот факт, что люди здесь такие милые и приветливые-это то, что я обожаю. Мы останавливаемся после еще одной минуты ходьбы.
"Ну, это твой класс, хотя ты и немного опоздал." Объясняет он, пока мы смотрим, как студенты пакуют чемоданы. Я тихо вздыхаю, конечно, я бы пропустила весь первый день моей работы.
"Не волнуйся, что пропустишь урок,ты можешь заглянуть, чтобы помочь с задержанием или осмотреть территорию." Говорит Арик, переводя взгляд с окна на меня, и я уже собираюсь ответить, когда раздается громкий звонок, эхом разносящийся по пустым коридорам, прежде чем двери класса распахиваются и ученики выходят. Мы оба стоим у окна в мой класс, пока в коридорах снова не становится тихо, только несколько учеников стоят вокруг, в то время как некоторые только сейчас заканчивают собирать вещи.
Арик поворачивается, чтобы снова заговорить со мной, когда его взгляд обращается к чему-то позади меня, его внезапный крик удивляет меня, и я быстро оборачиваюсь, чтобы увидеть виновника.
Молодой парень с темно-каштановыми волосами немедленно останавливается, его глаза расширяются от крика, его рука крепче сжимает книгу, прижатую к груди.
"Арчер. Задержание - в другом направлении." Говорит Арик, подходя к ученику. Я ожидал, что любой ученик будет нервничать, когда его окликнет учитель, но этот ученик, Арчер, казался совершенно напуганным.
Прежде чем Арчер успевает ответить, Арик снова начинает говорить. "Ты уже второй раз пытаешься избежать наказания, Арчер." Сделав небольшую паузу в ожидании ответа, не получив его, он раздраженно вздохнул, прежде чем заявить: "Пойдем со мной, Арчер." Он начал возвращаться ко мне, Арчер шел в нескольких шагах позади, уставившись в пол.
"Простите, что прервал вашу экскурсию, но я должен сопроводить этого студента на задержание." Заявляет Арик, оглядываясь на Арчера.
"Все в порядке, Арик, не возражаешь, если я пойду с тобой? В конце концов, я пропустила свой первый день." Спрашиваю я, глядя на Арчера, его глаза все это время не отрывались от пола. Арик коротко кивает головой, прежде чем отправиться на задержание. Я быстро следую за ним, стараясь не отставать, слушая, как Арик описывает части школы, через которые мы проходим.
------
Кто этот человек? Она новая учительница? Она сказала, что пропустила свой первый день здесь, и наш новый учитель по науке не смог прийти.
Я поднимаю голову, мои глаза смотрят на нее на мгновение, пока я обдумываю, должен ли я задать свой вопрос или нет. Наконец, поддавшись любопытству, я спрашиваю: "Вы новый учитель естествознания?" Мой вопрос, кажется, выбивает их обоих из их светской беседы, Мистер Каррей теперь молчит, пока я жду ее ответа. Она поворачивается ко мне и дружелюбно улыбается, прежде чем ответить: "Да, это я, вы можете называть меня миссис Монро." Ее ответ приятный, но короткий, и ее голос, казалось, слегка дрогнул, когда она произнесла свою фамилию, заставляя мою голову слегка наклониться в замешательстве от ее нежелания произносить свою фамилию.
"Приятно познакомиться, Миссис Монро, меня зовут Арчер." Я отвечаю, мой голос кажется более уверенным и громким, чем мой обычный тон, хотя я почти не думаю об этом. То время, что оставалось от прогулки до места отбывания наказания, я провел, разговаривая с миссис Монро, не знаю почему, но с ней, казалось, было легче разговаривать, возможно, из-за ее нестрашной позы и роста, или, возможно, из-за того, что она напоминала мне мою мать, и то и другое правдоподобно.
Мы говорили о книге, которую я держал в руках, когда мистер Каррей останавливается, комната, в которой содержится задержание, находится прямо перед нами. Я протягиваю руку, чтобы схватиться за ручку, на мгновение забывая о своей ране на запястье, пока не издаю стон боли, немедленно оттягивая запястье назад и прижимая его к груди, когда жесткая сжимающая агония наполняет мой организм, напоминая мне о вчерашнем.
И Мистер Каррей, и миссис Монро, кажется, шокированы моей внезапной вспышкой боли, Миссис Монро собирается что-то сказать, но у меня нет времени думать, я, спотыкаясь, слегка поворачиваюсь и убегаю. Я иду в единственное место, где чувствую себя в безопасности, - в Бингемский пруд, или лебединый пруд, как говорила моя мать; одно воспоминание об этом вызывает волну боли, проносящуюся по моему телу, все эти вещи, которые продолжают происходить, слишком ошеломляют. Сначала я теряю мать и сестру в автокатастрофе, потом отчим(который уже невзлюбил меня) обвиняет меня в этом, а теперь у меня есть учитель, который точно напоминает мне мою мать, я просто больше не знаю, как я должен чувствовать или реагировать на эти ситуации. Я так поглощен этими плодовитыми мыслями и ноющей болью, что не слышу приближающихся шагов. Это была внезапная рука на моем плече, которая заставила меня ахнуть от удивления в присутствии другого человека. Быстро повернув голову, я ожидаю увидеть рассерженного Мистера Каррея или, возможно, Алека, но вместо этого меня встречает грустная улыбка Миссис Монро, которая присела рядом со мной. Протянув ее руку к моему запястью, я вздрагиваю, но через секунду позволяю ей увидеть мое запястье, игнорируя возможные последствия того, что она может спросить, как я получил эту травму.
Это было небольшое расширение ее глаз, которое заставило меня проследить за ее взглядом, я решил никогда не смотреть на свои раны, поэтому вид моего запястья, распухшего и покрытого синяками, заставляет мои глаза также расширяться. Она легонько касается моего запястья, и я тут же отстраняюсь, боль обжигает мою руку. Кажется, она сидит в задумчивости, словно обдумывая, что сказать.
"Арчер. Как это случилось?" Вот она, единственная вещь, которую я не хотел слышать. Я качаю головой и отвожу взгляд, только сейчас осознав, что несколько слез потекли по моему лицу, быстро вытирая их свободной рукой. Я не слышу ответа на свой отказ, поэтому оглядываюсь и вижу, что миссис Монро тоже сдерживает слезы, хотя почему-не знаю. Покачав головой, она встает с пола и протягивает мне руку, которую я медленно беру. Теперь, стоя, я отряхиваюсь здоровой рукой, свободно держа рюкзак, и жду ее вопросов.
Все, что она делает, это, по-видимому, качает головой, прежде чем сделать мне знак следовать за ней. Она ведет меня обратно в школу, никогда не разговаривая и не глядя на меня, просто глядя вперед, почти пусто. Она ведет меня в медицинский кабинет и велит подождать у двери, а сама уходит, чтобы поговорить с медсестрой. Интересно, что она говорит, подозревает ли она, что эти травмы нанес мой отчим? Или она думает, что это сделал со мной другой студент? Должен ли я просто бежать, пока у меня еще есть шанс? Мои мысли резко обрываются, когда миссис Монро и медсестра подходят ко мне, и я начинаю нервничать из-за присутствия другого человека.
Я попыталась не обращать внимания на вспышки боли, когда медсестра завернула мое запястье в пакет со льдом, ледяной холод заставил меня дрожать, так как погода снаружи была уже прохладной. После нескольких минут обледенения моего запястья она достает компрессионную повязку, плотно обматывающую мое запястье и руку, боль уменьшилась, но сохраняет постоянную боль, которая окружает всю мою руку. Когда она заканчивает, она дает мне инструкции, которые я должен делать ежедневно, и записку для класса, так как это был мой почерк.
Подойдя к двери, я замечаю миссис Монро, ожидающую там, ее дружелюбная улыбка сменилась серьезным и строгим взглядом, который делает мои шаги немного более нерешительными. Мы покидаем медкабинет и выходим в Тихий, пустынный коридор, ее лицо все еще серьезно, когда мы оба останавливаемся.
"Как ты получил эту травму, Арчер?" Это был не вопрос, А что-то, что требовало ответа, который я крайне неохотно давал. Отвернувшись от нее, я снова качаю головой "Нет", не желая говорить ей правду, мой разум кричит, что это причинит больше боли, чем пользы, что даже если она поверит мне, никто другой не поверит.
"Арчер, если ты мне не скажешь, мне придется сказать в офис, чтобы я позвонила твоему отцу." Говорит она, ее голос теряет часть своей суровости, когда она пытается заставить меня ответить.
Услышав, как она называет Алека моим отцом, все эти чувства просто взрываются, мой гнев течет свободно, и я не могу не реагировать хаотично: "он не мой отец!" мой крик эхом разносится по коридору, тишина, оставшаяся после него, неудобна, вся эта вызванная гневом уверенность быстро покидает мое тело, когда я выдыхаю. Она не дура, она поймет, что происходит, меня заберут из моего дома, последнего места, которое напоминает мне о маме и сестре.
Ее поза, кажется, напряглась после моего ответа, я могу только надеяться, что она не рассердится на мою вспышку.
"Я хочу спросить тебя еще раз. Кто это сделал?" Ее голос был мертвенно тих, вторая фраза была произнесена резко и не оставляла места для оправданий. Я, наконец, смотрю ей в лицо, хотя моя голова все еще опущена, мои глаза то и дело вспыхивают, когда я обдумываю то, что собираюсь сказать.
"....Алек." Мой голос почти шепот, хотя я знаю, что она слышала его, и знание того, что кто-то еще знает об этой тайне, просто заставляет меня чувствовать себя... уязвимой.