High School - Tumblr Posts
i don’t want to go to school 😭
i don’t wanna go to school anymore
why is high school kinda hitting rn…(i had one fun day and will be back stressing tmro)
Je to přesně pět let. Celý tohle období mi přijde jako procházka skrz horečnatý sen, něco, co je už tak dávno a přitom je to jen pět let. Jako první trip, jako zhulený pochodování na zastávku po škole, jako všechny ty nikým jiným neviděný věci, který jsem dělala, do hlubin vlastního mozku pohřbený, zamčený v truhle a hozený do moře zapomenutí. Pohled do zrcadla osamělosti v přeplněným klubu a ožralý usmátí se na tu druhou na druhé straně...Melancholie podzimu. Připomíná mi to každej rok tohle období. Když přijde babí léto a to se rychle přetransformuje v podzim, nejdřív estetickej a pak už jen depresivní, když už opadají barevný lupeny a zůstanou jen holý větve. První rok to bylo nejtěžší, trigger v podobě mýho okna na koleji, trigger v podobě vůně rozkládajícího se listí ve škarpě a v podobě tmy, která se snášela dřív a dřív. Každej rok se ukončuje další cyklus, další letokruh na mý paži.
S cizím člověkem poprvý, začátek mý sebedestrukce, sestup do Tartaru. Je těžký přestat mluvit v metaforách, říct to narovinu. Schovávám se za slovama.
Poslouchám ambient a moje myšlenky prostě volně plynou. Předtím to bylo snadný, všechny svý texty jsem psala bez autocenzury, jako proud vědomí a asociací. Teď je to těžší, bojím se, co mi moje vědomí naservíruje, co na mě vyplivne ze svých útrob a že se z toho složím. Od letošního léta věřím svý hlavě ještě o něco míň po (nejspíš?) panický atace během přehřátí organismu, kdy mi mozek začal generovat obrazy nemoci a smrti, věci úplně zapomenutý a zahnaný...ležela jsem na matračce v morkým prostěradle s nohama na židli a nemohla se přestat třást.
Proto jsem vůči svý hlavě skeptická víc než dřív.
Procházím starý fotky na flešce. Některý jsou zničený, digitální stopa je míň trvalá než fotka z analogu. Stovky fotek z Anglie a z Německa, který jsem si u ž nikdy neprohlídla. Ráda bych asi svou gympláckou verzi smazala taky, odstřihla se, jako jsem se odstřihla od svý verze ze základky. Aspoň si to myslím, ale vždycky mě dožene ve snech. Viděla jsem poprvý svoje video z maturáku. Při nástupu jsme tancovali v párech, samozřejmě. Jako jediná jsem tancovala s holkou, můj bf se na mě vykašlal před rokem a tancoval už s někým jiným. Asi spolu nechodili, vlastně je mi to u prdele. I tehdy bylo, tehdy jsem byla moc v depresi, abych ho řešila, snažila jsem se udržet naživu samu sebe.
Bylo to fajn, když jsme byli spolu. Po dlouhý době jsem měla aspoň iluzi toho, že někam patřím, že mám kamarády a kamarádky, jsem jedna z těch popular high school girls. Pro jednou na opačným konci spektra, ne pod palbou posměšků a šikany. Nejlepší bylo, že mě tahal ven ze svý ulity. Na rok a půl jsem se chovala jako teenager. Byla jsem mezi lidma, opíjela se na party s ostatníma a pro jednou nehnila ve svým pokoji. To samozřejmě skončilo, jakmile jsme skončili my. A pak jsem se ještě víc stahovala, protože jsem si rok a půl nedívala pozor, nechala jsem ostatní pohlídnout přes svý obraný valy, kurva. Rotting in my room it is. Obsesivní sledování youtube videí, záchvaty úzkosti o nedělních odpolednech, smrad svíčky a mýho těla v nevětraným pokoji, kterej se tak snadno mohl metamorfovat ve smrad mýho těla v rakvi. Nebylo to poprvý ani naposled, rok a půl byla jen výjimka z pravidla, glitch, chyba Matrixu. Jako když se zatouláte v obchoďáku někam, kde nemáte co dělat. Jen pro personál. Popular only. Teď jdi do prdele.
Nevím, proč jsem z toho nevycouvala. Asi kvůli té druhé holce, měla jsem pocit, že mě potřebuje. Spíš to byla z její strany laskavost, prokázání služby té chudince, která zůstala na ocet. Nevím, proč jsem se na to nevysrala, asi jsem byla tolik v depresi, že jsem 90 % času nevnímala, co se děje. Pár hodin před plesem jsem se máčela ve vaně a měla pocit, že je moje tělo z oceli. Pomalými pohyby si oblíkla šaty, nechala se učesat, nechala se odvézt. Asi jsem nechtěla zklamat rodiče tím, že bych se neúčastnila. Všechno se to nějak dělo beze mě. Přemýšlím, jak se cítili, když nás viděli jako jiný dvě, který tančí spolu. Nemůžu si pomoct, myslím, že na nějaký úrovni ze mě byli zklamaní. Já jsem nad tém přemýšlela jako nad progresivním krokem, proč by museli heteronormativní párečky určovat úplně všechno? Pravda ale je, že to mohl být kdokoli, ale byla jsem to já, protože se na mě vysral bf. A s tímhle vědomím jsem se na to posraný video poprvý koukala a přišlo mi to ponižující. Jako by bylo třeba dát na odiv, že jsem nežádoucí, jsem ta vyřazená, ten odkrojek, ten zbytek. Protože vím fakta. Protože vím, jak to bylo.
Lituju samu sebe, mám patetickou náladu. Koukám se na sebe a vidím ten effort, fakt jsem se snažila, aby mi to slušelo, ikdyž jsem měla chuť se utopit ve vaně. Je to hrozný, ale doufala jsem, že si mě všimne a třeba si sám pro sebe řekne, že mi to sluší. To jsem ještě byla mladá a pěkně blbá.
Modern AU Fall Fic 🍁 For all the cozy feels.
. ⸙·̩͙𓏲ִ 🍂𓂃 . ࿐
Day 3
day 3: a memory
I had trouble thinking of this one. People tends to remember sad things over others, I do remember sad days far better than good memories. But I'd like to share a crazy memory. It was a year before my high school graduation, I signed myself up for a school play under the “stop human trafficking” champaign. I also signed myself up for the script writer and director. The chaos started there; the people in my class had literally no respect against each other. They rarely followed my instructions as a director, they did everything as they wished. I made a mistake in choosing the main actress and only realised that when she started causing trouble around the group. She had an argument with the main actor, with the setting crew and with literally everyone. It was such a huge mess. Despite the chaos inside our group, we managed to at least get the third prize. I was aiming for the first place with our script but we had to make do with that. Not to mention, I had to rewrite the script countless until the competition day drew near. Seriously, that gave me a lot of headache as the organiser. I've learned my lesson there too. What a crazy experience.
Anyways, I hope whoever’s reading a great day. Sending love to everyone.
~Melody~
authors note: i wrote this for a creative writing assignment at school and my friend thought it was good enough to post here ིྀ:) let me know if you want more!
ps. this came about from a stray kids fic i read so it is very loosely based on that
wc: 0.6k (644)
It’s quiet in the mountains. Nature’s visuals seem to be painted meticulously when untouched. “Once it’s over,” my thoughts echoed, “everything goes back to normal.”
Did I really want that though?
I mean honestly, this never would have happened if I just took the elevator. But no. The urge to stretch my legs took over and I just had to comply. How is it that the stairwell was empty except for him. At any normal glance in the hallway, Peter just seemed like a kid going through the motions at school. Wishing senior year would be over already. But really, who didn’t?
You’d also assume that he only spoke to answer a question. Or only ever ask the teacher something strictly at the end of class to avoid a spotlight. Oh my god, you’d be wrong about that too. Not to say he was obnoxious or anything, but any conversation never seemed to end with him. It was amazing how he got his work done on time. Especially when he was an ace in extracurriculars. You name it, he did it.
Yet somehow in the hallways, you couldn’t even sense his presence. Everyone seemed to roll with it though. Only quiet acknowledgments were thrown his way and short low answers were received. I never thought it was normal. Sure people didn’t like to talk. That’s perfectly fine and normal. This wasn’t to me. Something was telling me these interactions he had were exhausting for him. But who am I to assume?
It might be too cliche to say we take Earth for granted. To be fair, if it’s repeated enough times, people start to listen. It’s only now that I sit here, on the small hilltop, that I see everything. It’s too much all at once. Once it’s over, everything goes back to normal. I knew this was only conditional. It was only for this week. Next time I see him, I won’t in a way. That doesn’t mean I won’t think about it.
“I thought you didn’t like the cold.” Of course he’s here. I know he’s speaking but I don’t wanna turn around. I don’t wanna face him right now. “And I thought, you’d never talk to me again. I guess we both lied.” The words spill out faster than I can catch them. Did I mean that? I mean, I might’ve but I didn’t want him to hear it.
“How long are you going to feel that way?” Don’t turn around. “As long as it takes to make you leave.” The leaves on the ground make for a terrible cover as I hear him get just an inch closer. “What if I don’t want to leave?” “I forget how stubborn you are.” The bluntness of my words still cut through the air. Clearly I don’t want to talk. Why does he keep going? The wind gets stronger for a moment and I hug myself, shivering. I really don’t like the cold. Apparently, it’s so loud I never noticed him standing next to me. But we’re still silent.
“Why are you here anyway?” The question comes out harsher than I expected. “Would you believe me if I said it’s for the scenery?” “Not at all.” Is there a possibility that’s the reason and him talking to me was just something that came up along the way? Sure. Is that the actual reason? No.
He goes to speak but pauses. Guess he doesn’t want to hurt me even more. How kind of him. “Listen. I don’t know what I did bu-“ “If you don’t know don’t bother saying sorry. It’d mean nothing.” Before he starts again, I’m on my feet walking away. I don’t care if he’s still standing there. I don’t care if he’s following me. Maybe now he’d get the hint.
Why did I come out here in the first place?
Today another my classmate got injuread at PE class.
Like, last week, we called ambulance, because girl from my class sprained knee ligaments (doctors remove cast from her knee literally 2 months ago).
And now other my classmate sprained his shin ligaments. Great!
P.S.: I don't know any English medical terms, so i translate it, how my soul tells me, so don't judge.
Great, my classmate is on quarantine, because his brother got viral Meningitis. Headteacher, said that we may die, but other class wouldn't be on quarantine.
P.S.: Other my classmates are in the hospitals because of:
A) Pneumonia
B) Sprainded knee legaments
It was third week of studying.
No one:
Absolutely no one:
Question about old Russian language in olympaid, where you need to translate fragment of text about life of Mary of Egypt: Hello.)
P.S.: Really, but i enjoy this kind of tasks so much.
I want to kill person, who added statistic of the class to e-report card. I am still the best in class, but it all makes me so fucking angry!
Everyone: please, choose normal topic for your science project.
That one classmate, with science project about Flat Earth Society: ~no~
P.S.: my choice is "human diseases controlled by genes"...
Damn, i've gone to school at nearly -40°c temperature in Friday to skip classes today, because i fainted with my blood preassure falling down to the 80/70. ✨️Awesome✨️
Lil 3-eyed cat doodles from my notebooks.
Oh, i love and hate organic chemistry at the same time. Does anybody need study buddy, who have just started learning about alcohols?😭
Embriology is worst part of biology.
I have just presented my project about genetic diseases that i had been writing for 5 months. If i won't get A, i will put my 62 pages project in headmaster's... let's not get into details.
When things are so bad that you have to draw with these mfs:
OMG! Hatsune Miku sketch!
P.S.: This whole time i didn't post, i didn't draw. School kills. Just kills.
And that's just scheme of stem that i'm really proud of.
