2011 Tumblr - Tumblr Posts
N°0110 – Novembre 2011
« Qui fait de vous des êtres uniques ? Qui vous rend indispensables auprès des gens ? Qui fait de vous des personnes respectables ? Qui sait vous délivrer quel que soit la situation dans laquelle vous êtes ? Qui vous donne le pouvoir de rire du mensonge et de le reconnaître ? Qui peut être votre meilleur(e) ami(e) comme votre pire ennemi(e) ? En qui vous devez avoir le plus confiance ? Qui sait ce que vous valez exactement ?
C’est vous. Vous avez les cartes en main.
Jouez-les comme si votre vie en dépendait. »
Can’t it just stay like this forever?
oh to be at glastonbury in a sparkly dress and welly boots
2010s aesthetic♥️
Rock star trapped in a supermodel’s body🎸🚬💋
Jennifer Check🩸
Pll🍇🌸🍃
Audrey Hepburn🚬🥐☕️
2011
TW: sh, sa, violence
Jako skoro u všech záležitostí v životě, i k tomuto momentu vedla spletitá cesta nedorozumění, omylů a mentálních zkratů. Když si totiž tiskla ostří zalamovacího nože ke kůži na ruce, přesně tahle otázka jí prošla hlavou: Jak jsem se sem dostala?
Samozřejmě věděla, jak se dostala na chladnou zem koupelny, věděla, odkud vzala nůž. Nedokázala ale dohlédnout na konec toho dlouhého řetězce událostí, na ten amalgám bolesti, osamocení a vzteku, který ji konečně na tohle místo poslal. Někdy přemýšlela nad tím, jak by vypadal její Očistec, která vzpomínka jí už dekády vyleptává v mozku díry. Dřív si myslela, že by to byla tahle, ale pozdější vzpomínky se ukázaly jako velká konkurence.
Předcházel tomu dusivý vztek a úzkost. Stála ve spíži a poslouchala tátu, jak řve na cestě po schodech dolů. Nadával, jako ostatně poslední dobou často. Od doby, co přišel o práci, sledovala den za dnem, jak se mění v nerozpoznatelnou osobu. Byl jako zvíře v kleci, které je den ode dne vzteklejší. Zdálo se, že je doma stejně zaseknutý a izolovaný jako ona. Možná právě to byla ta věc, která ho na ní nejvíc dráždila, možná v ní viděl tak moc sebe...
Střešním oknem byla vidět jasná letní obloha. Krásný den. Opravdu, krásný den na první ochutnávku něčeho, co ji bude doprovázet dalších 13 let života. Někdy pronásledovat jak lovecký pes, někdy jenom pozorovat z dálky, někdy to bude jenom myšlenka podobná neodbytnému hmyzu, která se pořád vrací. Teplo slunečních paprsků znovu rozhoupalo olůvko úzkosti v hrudníku. Který den to asi byl? Kolik léta už odteklo odtokem ve vaně? Kolik dnů života jí ještě zbývá, než přijde ten nejhorší, ten, kterého se obávala od konce června? Ta myšlenka zkroutila její vnitřnosti jako mokrý ručník. Jo. Kolik času už mi proteklo mezi prsty?
Začátek prázdnin pro ni představoval břeh ostrova, na který se z posledních sil plazí skrz dorážející moře. Poslední týdny se zdály nekonečné, možná proto, že už nebylo co dělat kromě gumování starých učebnic a přebírání nových. Zhnuseně zjistila, že je její učebnice češtiny skoro celá pokreslená lihovkou a už předem se děsila dne, kdy učitelka uvidí některou ilustraci vylepšenou přikresleným penisem v puse. Bylo v tom něco děsivě primitivního.
Nenáviděla je, nenáviděla jejich zpocená těla, hrubost a vulgárnost všeho, co dělali. Gesta a zvuky, všechno, co dokreslovalo skoro každou mučivě dlouhou přestávku. Nenáviděla mutací ještě hlubší hlasy, ve kterých se ten její topil. Jako smečka hyen se kradli po chodbách a vyhlíželi si kořist, oběť pro další rituál vlastní maskulinity, pro potvrzení hierarchie smečky. Nebyla úplně nejvýš na jejich menu, ale pořád dost vysoko na to, aby měla dennodenně strach.
A když skončila škola, najednou to všechno...přestalo. Úplně všechno. Myslela, že se toho nedožije a najednou byla v bezpečí. A první týden byl skvělý. Zjistila, že posledních deset měsíců zadržovala dech. Konečně mohla nabrat do plic vzduchu tolik, kolik jí jejich kapacita umožňovala. Konečně mohla svléknout brnění a všechny ochranné vrstvy, které si vytvořila jako nějaký brouk, který se snaží adaptovat na nové nehostinné prostředí. Bylo ticho. Bylo úplné ticho. A to ticho trvalo stále. Tolik se soustředila na vlastní přežití, že si ani neuvědomila, že s ní nikdo nebude, až přežije. Měla si to uvědomit, měla to vědět. Měla na to být připravená, že se stane mrtvou ve chvíli, kdy vypadnou z vrat školy, kdy nebude existovat úkol nebo test, který by mohli opsat...samozřejmě neměla na mysli svoje trýznitele nebo ty, kteří se prostě jen smáli a přihlíželi, ale přece jen tu byl někdo, na koho spoléhala. A neměla. Neměla spoléhat na nikoho a teď byl prázdný displej Nokie prostě jen hořká připomínka toho, že je sama. Nakonec mobil někam odložila a nechala vrstvu prachu, ať se na něm usadí.
Na to všechno toho dne myslela a něco se uvnitř ní zlomilo. Představovala si, jako by ji všechna ta agrese a vztek naplňovala jako nějaká černá melasa. Nebyl to její vztek, nepatřil jí, ale jako by se dokázal dostat skrz buněčné membrány a naplnit její samotnou podstatu. Jako by se v tom svinstu topila, měla dojem, že se udusí, že se všechno, co je její, rozpustí v té záplavě zuřivosti.
Potřebovala to ze sebe nějak dostat ven, možná vyzvracet, nějak otevřít svůj krevní oběh nebo hrudní koš a vypumpovat všechnu bolest pryč. Dostat to ze sebe ven. Sestra měla v kufříku na výtvarku zalamovací nůž. Z nějakého naprosto bizarního důvodu je měli mít, pamatuje si. Kdo by tak malým dětem dal do ruky zalamovací nůž? Ale teď se hodil, bezmyšlenkovitě ho vzala, zamknula se v koupelně a skrz kanoucí slzy promýšlela další krok.
Neměla by se zamykat. Pokud přijde zpátky, asi ho to ještě víc naštve. A pokud to neudělám dost rychle...
Vědomí, že ví, co dělat, že ví, co udělá, ji uklidnilo. Musí být klidná, musí se teď soustředit. Musí odhadnout, jak moc přitlačit na plast. Ostří namíří kolmo na kůži a přitlačí, je to nový pocit a nová situace. Pud sebezáchovy jí řve do ucha, proto je první přejetí čepele po kůži jenom povrchové, pak přitlačí víc. A chvíli je dokonalé ticho. Chvíli se nic neděje, až za okamžik se objeví červené korálky na šňůrce, kterou z ničeho vytvořila. Ani nedokáže určit, jestli to bolí. Příčina, proč to dělá, bolí mnohem víc. Krev kape na podlahu a endorfiny poblázněně tančí, když si v euforii prohlíží, co udělala. Je to jako tenkrát, když vypila první panák vodky. Ten pocit, že cosi zapadlo na své místo, kde to mělo vždycky být. Jako by něco v jejím mozku konečně sepnulo a ona teď mohla být jako ostatní, po všech těch letech.
Ale tohle není jako ostatní, tohle ostatní nedělají, tohle dělají magoři a blázni... Omotá si ruku od krve toaletním papírem a poslouchá, jestli je někdo na chodbě, neslyší ale nic než tlukot vlastního srdce. Srdce, které by takhle mělo tlouct pořád, krev, která by měla být zběsilá, protože je tak mladá a naživu. Já jsem naživu. Dlouho jsem si nepřipadala takhle naživu.
Ikdyž jsem pro ostatní mrtvá...Tohle je něco, co může být jenom moje.